Upletla jsem si na sebe bič
A ne jen tak ledajakej. Jako by mi nestačilo vědomí toho, že se na mě momentálně tlačí asi tak bambilion věcí, který bych měla dělat, a to vůbec nemluvím o těch, co jsem měla dělat před hodinou, včera nebo jsem je odložila na neurčito s vědomím toho, že se mi vypaří z paměti rychleji, než přemůžu prokrastinaci, jsem se rozhodla stvořit tenhle vykecávací koutek, nazvanej blog.
Stává se ze mě asi v Praze hipster. No fakt, nakupuju zásadně v sekáči, vlastním analogovej foťák, kterej neumím ovládat, chutná mi veganský jídlo a obrovský brejle jsem nosila dřív, než to bylo cool. A teď ještě blog. I když do typický blogerky mám asi daleko. Nikdy jsem neopustila Evropu a nevadí mi to. Nikdy jsem si nekoupila módní časopis a podpatky považuju za mučicí nástroj. Neznám žádný úžasný recepty z ingrediencí se jmény, co se nedají vyslovit, a cenou menšího auta, na který mám navíc alergii. Ani nehořím touhou vyměnit ledvinu za nejnovější iPhone, abych s ním mohla fotit všechny svoje rozvařený špagety.
Jsem spíš taková chodící existenciální krize křížená s katastrofou. Na světě každej nacházím milion a jednu věc, který mě fascinujou a milion a dvě těch, který mě strašně serou. Mám na všechno spoustu keců a deníček v šuplíku mi na ně nestačí. Tak občas kousky vypadnou. Sem. Taky občas píšu povídky se smutným koncem, i když mě svět vlastně hrozně baví. Chci se doopravdy naučit zacházet s tím nádherným foťákem, abych tu komedii mohla zachycovat.
Když pominu inspiraci mých skvělých a úžasných spolužáků, u zrodu velkých nápadů stojí bordel a pády. Díky tomu, že Alexandr Fleming měl v laboratoři asi neskutečnej bordel a plíseň tak agresivní, že si zasloužila bližší pohled, aby se přesvědčil, že něco takovýho se vůbec odvážilo beze studu spatřit světlo světa, byly zachráněny životy 200 milionů lidí. Díky tomu, že po pár století dřív spadlo Isaacovi Newtonovi červivý jablko na hlavu, mělo těch 200 milionů lidí na základce zlý sny.
Pád a bordel provázely i rozhodnutí vytvořit tenhle blog. Včera jsem se totiž učila na látku na zápočet, určenou k zapomenutí do 24 hodin, a najednou nám spadla na zem na pokoji včela. Teď v polovině prosince, když člověku mrznou venku nos i uši. Možná se zmateně probudila celá zpocená venku, protože se jí taky zdálo o fyzice, možná ji někde vcucla ventilace a po jízdě na desetipatrový horský sráze ji vyplivla v našem pokoji a možná spala za skříní už podzima. Každopádně se zmateně potácela po podlaze mezi naším svinčíkem a vůbec netušila, která bije. Něco jako já, když hledám cestu po Praze. Ze strachu, že se v mém bordelu zabydlí, jsem se chopila kusu papíru, na ten jsem ji nahnala a vypustila ven. Po tomhle úterý zpestřujícím incidentu jsme se tu kolektivně rozhodly, že by se ty historky odsud měly někam zapisovat.
Takže takhle to začalo a doufám, že tenhle blog neskončí po třech článcích vyhozený na mráz jako ta včela. Budiž jí země lehká.
Stává se ze mě asi v Praze hipster. No fakt, nakupuju zásadně v sekáči, vlastním analogovej foťák, kterej neumím ovládat, chutná mi veganský jídlo a obrovský brejle jsem nosila dřív, než to bylo cool. A teď ještě blog. I když do typický blogerky mám asi daleko. Nikdy jsem neopustila Evropu a nevadí mi to. Nikdy jsem si nekoupila módní časopis a podpatky považuju za mučicí nástroj. Neznám žádný úžasný recepty z ingrediencí se jmény, co se nedají vyslovit, a cenou menšího auta, na který mám navíc alergii. Ani nehořím touhou vyměnit ledvinu za nejnovější iPhone, abych s ním mohla fotit všechny svoje rozvařený špagety.
Jsem spíš taková chodící existenciální krize křížená s katastrofou. Na světě každej nacházím milion a jednu věc, který mě fascinujou a milion a dvě těch, který mě strašně serou. Mám na všechno spoustu keců a deníček v šuplíku mi na ně nestačí. Tak občas kousky vypadnou. Sem. Taky občas píšu povídky se smutným koncem, i když mě svět vlastně hrozně baví. Chci se doopravdy naučit zacházet s tím nádherným foťákem, abych tu komedii mohla zachycovat.
Když pominu inspiraci mých skvělých a úžasných spolužáků, u zrodu velkých nápadů stojí bordel a pády. Díky tomu, že Alexandr Fleming měl v laboratoři asi neskutečnej bordel a plíseň tak agresivní, že si zasloužila bližší pohled, aby se přesvědčil, že něco takovýho se vůbec odvážilo beze studu spatřit světlo světa, byly zachráněny životy 200 milionů lidí. Díky tomu, že po pár století dřív spadlo Isaacovi Newtonovi červivý jablko na hlavu, mělo těch 200 milionů lidí na základce zlý sny.
Pád a bordel provázely i rozhodnutí vytvořit tenhle blog. Včera jsem se totiž učila na látku na zápočet, určenou k zapomenutí do 24 hodin, a najednou nám spadla na zem na pokoji včela. Teď v polovině prosince, když člověku mrznou venku nos i uši. Možná se zmateně probudila celá zpocená venku, protože se jí taky zdálo o fyzice, možná ji někde vcucla ventilace a po jízdě na desetipatrový horský sráze ji vyplivla v našem pokoji a možná spala za skříní už podzima. Každopádně se zmateně potácela po podlaze mezi naším svinčíkem a vůbec netušila, která bije. Něco jako já, když hledám cestu po Praze. Ze strachu, že se v mém bordelu zabydlí, jsem se chopila kusu papíru, na ten jsem ji nahnala a vypustila ven. Po tomhle úterý zpestřujícím incidentu jsme se tu kolektivně rozhodly, že by se ty historky odsud měly někam zapisovat.
Takže takhle to začalo a doufám, že tenhle blog neskončí po třech článcích vyhozený na mráz jako ta včela. Budiž jí země lehká.
Komentáře
Okomentovat