Zabalím si vzpomínky do zlatýho papíru
Když jsem byla malá, netrpělivě jsem očekávala příchod Vánoc a hlavně Vánoční nálady. Píšu to schválně s velkým V, protože dětská Vánoční nálada se s jakýmkoliv jiným emočním stavem nedá srovnávat, snad s výjimkou lásky, která ale hřeje jiným způsobem, takže se dá říct, že je to vlastní jméno. Tak specifický to je.
Vždycky jsem se na Štědrý den probudila nechutně brzy a zdálo se mi, že vzduch voní jinak, jako svíčky a purpura, jako kapr a stromeček, i když ten jsme měli vždycky umělej. Slunce svítilo přes hustý mraky, ze kterých se sypaly jedinečný sněhový vločky, ten den nějak jinak, připomínalo svíčky na adventním věnci. Vzduch jako by se chvěl očekáváním tý slávy (už tak od října), která se zdála v nedohlednu, ať už do ní chyběly 2 měsíce nebo 2 hodiny. Den plnej nervozity a natěšenosti tak veliký, že jsem nedokázala v klidu posedět v hrůze, aby mě to napětí neroztrhlo. Bude tam vysněná panenka nebo ne? Uvidím Ježíška s pytlem na zádech přes prosklený okýnko ve dveřích nebo zase pláchne, jen co se táta objeví? Bude v jablíčku hvězdička?
Hvězdička byla, vytoužený dárečky taky, Ježíšek vzal roha s prvním cinknutím zvonku a kostí se taky nikdy nikdo nedusil. Postupem let se některý věci změnily. O Vánocích bílých můžu spolu s Gottem leda tak snít, čekání na kouzelný zjevení dárků nahradilo mačkání se v obchoďáku spolu se stovkama bezradných lidí přemýšlejících o finanční hodnotě lásky, i když jdu jenom pro rohlíky na kolej, kde se budu vztekat nad kreslením dárků pro široký okolí. Pouštím si k tomu koledy z cizích zemí, protože z většiny profláklých vánočních písniček mám vyrážku. Jinak jsem totiž postižená na kupování dárečků, takže to dělám někdy, když se listopad pomalu prosmrkává do prosince. Před příchodem svátků absolvuju několik oslav konce semestru a obdarovávání kamarádek, který se se při tý příležitosti dělí na ty, co chtějí jít do kavárny a věnujou mi svíčky a nutellu a na ty, co předem oznámí, že jdeme na víno a v balíčku najdu čínskou polívku, ponožky a pivo.
Ale když dám Praze sbohem do příštího roku a zamířím domů, kde ještě nedávno ležely zbytky sněhový nadílky (jedinej dárek, co k Vánocům nedávají lidi!), plním cukroví, věším na stromeček kravinky ze slámy (taky máte ozdobičku pavouka a anděla, co vypadá jako oběšenej?) a na stromy v lese mrkve a jablka zvířatům, Vánoční nálada mě přece jen dostane. Nejsem už děcko školou povinný a nejsem ani křesťan, slavit Slunovrat mi dává vlastně mnohem větší smysl a většinou mám problém si tu náladu vyvolat před svátky při klasickým nestíhání. Ale existujou věci jako chuť cukroví na jazyku a záplava světýlek, který přenesou Vánoční náladu na všechny.
Takže když jsem se dneska ráno probudila, nebylo to brzo, necítila jsem sváteční vůni, protože jsem tak nachcípaná, že bych pravděpodobně nepoznala ani kdybych měla postel obloženou františkama, ani nervozitu, jenom klid a pohodu. Protože jsem si uvědomila, že je mi vlastně jedno, jakou věc najdu pod stromečkem, protože láska se směnit za peníze nedá a radost taky ne.
Před časem jsem vyfotila na Instagram sousedovic "ozdobu" v podobě metrovýho Santy visícího za krk z balkonu a dala k němu anketu, proč už Santa Claus neexistuje. Nevím, jestli je větší pravděpodobnost, že se dal na dráhu zloděje, nebo sebevraha, ale dneska jsem balila dárky místo něj a získala jsem pocit, že když dávám dárky, dávám je vlastně sama sobě. Protože když vážu mašli na lesklým papíře, představuju si reakci obdarovanýho ve chvíli, kdy to nešikovně vytvořený dílo roztrhne. Jeho obličej v tý vteřině je můj dárek. Stres a chamtivost nechávám v Praze a balím sama pro sebe i pro jiné do zlatýho papíru vzpomínky na šťastný obličeje a na tu dětskou Vánoční náladu, která ve mně někde hluboko pořád hoří jako svíčky na věnci.
Vždycky jsem se na Štědrý den probudila nechutně brzy a zdálo se mi, že vzduch voní jinak, jako svíčky a purpura, jako kapr a stromeček, i když ten jsme měli vždycky umělej. Slunce svítilo přes hustý mraky, ze kterých se sypaly jedinečný sněhový vločky, ten den nějak jinak, připomínalo svíčky na adventním věnci. Vzduch jako by se chvěl očekáváním tý slávy (už tak od října), která se zdála v nedohlednu, ať už do ní chyběly 2 měsíce nebo 2 hodiny. Den plnej nervozity a natěšenosti tak veliký, že jsem nedokázala v klidu posedět v hrůze, aby mě to napětí neroztrhlo. Bude tam vysněná panenka nebo ne? Uvidím Ježíška s pytlem na zádech přes prosklený okýnko ve dveřích nebo zase pláchne, jen co se táta objeví? Bude v jablíčku hvězdička?
Hvězdička byla, vytoužený dárečky taky, Ježíšek vzal roha s prvním cinknutím zvonku a kostí se taky nikdy nikdo nedusil. Postupem let se některý věci změnily. O Vánocích bílých můžu spolu s Gottem leda tak snít, čekání na kouzelný zjevení dárků nahradilo mačkání se v obchoďáku spolu se stovkama bezradných lidí přemýšlejících o finanční hodnotě lásky, i když jdu jenom pro rohlíky na kolej, kde se budu vztekat nad kreslením dárků pro široký okolí. Pouštím si k tomu koledy z cizích zemí, protože z většiny profláklých vánočních písniček mám vyrážku. Jinak jsem totiž postižená na kupování dárečků, takže to dělám někdy, když se listopad pomalu prosmrkává do prosince. Před příchodem svátků absolvuju několik oslav konce semestru a obdarovávání kamarádek, který se se při tý příležitosti dělí na ty, co chtějí jít do kavárny a věnujou mi svíčky a nutellu a na ty, co předem oznámí, že jdeme na víno a v balíčku najdu čínskou polívku, ponožky a pivo.
Ale když dám Praze sbohem do příštího roku a zamířím domů, kde ještě nedávno ležely zbytky sněhový nadílky (jedinej dárek, co k Vánocům nedávají lidi!), plním cukroví, věším na stromeček kravinky ze slámy (taky máte ozdobičku pavouka a anděla, co vypadá jako oběšenej?) a na stromy v lese mrkve a jablka zvířatům, Vánoční nálada mě přece jen dostane. Nejsem už děcko školou povinný a nejsem ani křesťan, slavit Slunovrat mi dává vlastně mnohem větší smysl a většinou mám problém si tu náladu vyvolat před svátky při klasickým nestíhání. Ale existujou věci jako chuť cukroví na jazyku a záplava světýlek, který přenesou Vánoční náladu na všechny.
Takže když jsem se dneska ráno probudila, nebylo to brzo, necítila jsem sváteční vůni, protože jsem tak nachcípaná, že bych pravděpodobně nepoznala ani kdybych měla postel obloženou františkama, ani nervozitu, jenom klid a pohodu. Protože jsem si uvědomila, že je mi vlastně jedno, jakou věc najdu pod stromečkem, protože láska se směnit za peníze nedá a radost taky ne.
Před časem jsem vyfotila na Instagram sousedovic "ozdobu" v podobě metrovýho Santy visícího za krk z balkonu a dala k němu anketu, proč už Santa Claus neexistuje. Nevím, jestli je větší pravděpodobnost, že se dal na dráhu zloděje, nebo sebevraha, ale dneska jsem balila dárky místo něj a získala jsem pocit, že když dávám dárky, dávám je vlastně sama sobě. Protože když vážu mašli na lesklým papíře, představuju si reakci obdarovanýho ve chvíli, kdy to nešikovně vytvořený dílo roztrhne. Jeho obličej v tý vteřině je můj dárek. Stres a chamtivost nechávám v Praze a balím sama pro sebe i pro jiné do zlatýho papíru vzpomínky na šťastný obličeje a na tu dětskou Vánoční náladu, která ve mně někde hluboko pořád hoří jako svíčky na věnci.
Komentáře
Okomentovat