Every day is a cheat day
Jsem něco jako vzor správného asketického chování. Nejsem vůbec líná, pravidelně se učím, nejím maso ani sladký ani lepek ani palmovej olej ani jiný tuky ani cukry (vlastně žeru jenom syrovou zeleninu politou eko bio recyklovaným kečupem, kterej jsem vytvořila sama z kompostovaných rajčat), nepiju, nekouřím, nemluvím sprostě, sportuju, nikdy neskáču lidem do řeči, netvářím se jako ředitelka zeměkoule (i když ředitelku vápenky bych mohla dělat z fleku) a po večerech si tiše čtu za jedním z kolejních oken, co při pohledu z devátého patra vypadají jako malá svítící akvárka. Takže jsem vlastně něco jako malá osvícená zlatá rybička připravená splnit každému jakékoli přání. V mezích slušnosti samozřejmě.
Hm a teď by to asi chtělo vrátit se z myšlenkových výšin zpátky na zem. Momentálně sedím v devátým patře, to máme nějakých 27 metrů. Na židli, takže skoro 28. Bude to dlouhej pád. Aspoň stihnu vysvětlit, že nic nemůže být vzdálenější pravdě, dřív, než dopadnu. Důkazem mojí neskutečný píle budiž, že tenhle článek píšu už druhej den, protože se vždycky se vždycky radši věnuju podnětným návštěvám Zázemí a ještě podnětnějším hovorům se spolubydlícíma, protože prostě... historky z pitev jsou nechutně vtipný! Kdyby někoho zajímalo, co se stane s jeho tělem po smrti, jak může někomu přinýst štěstí a jestli jeho chlouba zůstane nedotčena, myslím, že mám celkem realistickou představu. Minimálně jistě vím, že nikdy nevěnuju tělo vědě.
A taky to, že jsem se tu jaksi neukázala od prosince, protože jsem celý zkouškový vypadala jako něco, co vyzvracela kočka, mozek se mi rozpustil na kaši a z pohledu na písmenka se mi dělalo šoufl. Měla jsem spoustu témat na názory i na povídky, jenže prostě když musíte na nějaký téma vytvořit 8 stránkovou esej, velmi rychle vás přejde chuť se mu věnovat veřejně, nebo vůbec někdy v životě o tom znova přemýšlet. O nepití svědčí nejvíc skutečnost, že jsem se nedonutila onu esej psát před první dvojkou vína. Jiný věci tak nějak přestaly být aktuální aspoň podle měřítek žurnalistický tvorby.
Učit se pro změnu fakt nejde bez čokolády. Hlavně když to necháte na poslední chvíli, protože celej semestr říkáte, že nemáte čas, ale v reálu neděláte vlastně vůbec nic. A pak jste tak hrozně překvapený, že se musíte odškodnit nějakou extra přeslazenou formou průmyslově zpracovanýho palmovýho oleje. A ještě si namlouváte, že ze sebe tu tučnou kouli děláte ve jménu akademickýho úspěchu.
Jenže já jsem vyzrála na zlozvyky, na svět a na sebe! Znám sama sebe natolik, že si nedovolím trápit vlastní černou duši předsevzetíma, ale tentokrát jsem se rozhodla vstoupit do novýho roku jako znovuzrozenej novej člověk. Úplně jiná, lepší osoba, která snad není ani k poznání. Zaprvý, dávat si předsevzetí prvního ledna je tak mainstream, že při jejich porušování můžete použít výmluvu, že jste hipster a takový tradiční zvyky nejsou nic pro vás, a vesele začít na své cíle dlabat stejně jako všichni ostatní. Proto se sluší a patří vymýšlet si předsevzetí postupně v průběhu nenáviděnýho období z noční můry (čili o zkouškovým), kdy stejně nemáte moc příležitostí dělat cokoliv, natož hlídat se, jestli k plnění čtvtletního plánu na proměnu vlastní osobnosti přistupujete zodpovědně.
A tak jsem si sepsala, že se chci pravidelně učit něco novýho, číst knížky místo debilních faktů z internetu, nejíst sladký, nejíst maso, radikálně omezit svou spotřebu vína, chodit včas, nehádat se s lidma zbytečně ani tehdy, když mají debilní názory, neutrácet za zbytečnosti a nekouřit už vůbec nikdy ani trošičku.
Je toho tolik, že mám chuť zbaběle vrazit hlavu do písku a s nástupem každodenních starostí napsaný předsevzetí rituálně roztrhat, spálit a poslat záchodovou mísou do Atlantiku. Pět vteřin na to bych zapomněla, že vůbec kdy existovaly a začala se vymlouvat na bolest vlasů, obočí a řas, erupce na Měsíci, krvavý úplněk na Slunci a nevhodné postavení Země na obloze (všechny ostatní planety jsou nahoře, ale naše nejdůležitější Země dole - není divu, při takhle nešťastné konstelaci se všechno podělává, řekla jedna slavná astroložka!). Proti podobným sabotážím ale nějaký naprostý génius vymyslel nepřůstřelnou obranu - cheat day! Jeden den v týdnu, kdy si od všemožných bažení (díky Úsměvům smutných mužů za tohle úžasný slovo) odpočineme, ukojíme své touhy, který nás nebudou ve zbytku týdne otravovat. Jak prosté! Jak účinné! A jak hezky to vychází!
Pondělí - díky našim školním zvykům je povoleno pití a díky tomu, že je pondělí jen v omezený míře
Úterý - můžu si dát čokoládu, abych se smířila s příchodem dalšího týdne. Taktně pomlčím o tom, že to bude celá tabulka.
Středa - můžu se naprosto zbytečně hádat s Jirkou o tom, že se bude učit, nebo prodloužím hodinu, protože vím, že mě stejně neposlouchá
Čtvrtek - nemusím nic číst, ale ve vlaku bez toho bude pekelná nuda
Pátek - nemusím se učit, protože je pátek
Sobota - můžu si dát maso, protože doma stejně musím
Neděle - můžu přijít pozdě, protože stejně nikam nepůjdu a nebudu nic kupovat, protože je všude zavřeno
Zkrátka s takovým geniálním plánem se svých špatných vlastností zbavím bez mrknutí oka. No a co že mám cheat day každej den? Vždyť je to pokaždý na něco jinýho. Jenže uvést to do praxe je větší oříšek. Tak třeba pondělí. Chci si dát tak dvě skleničky a najednou koukám, že jsou čtyři. V tuhle chvíli půjde učení a čtení dost ztuha a to ani nemluvím o pokušení skákat všem do řeči. A přijít zítra včas? To má být mučení? Pak úterý. Nějaký ty cukry potřebuju už při probuzení. Potom mám tak sladko v hubě, že dostávám chuť na maso. Trochu se nudím, půjdu se asi podívat do sekáče. Proč mám v peněžence tak prázdno a plnou tašku oblečení? Ve středu skřípu zubama při přesvědčování puberťáka o důležitosti shody podmětu s přísudkem, takže se hádám z přinucení, až z toho dostanu chuť na máslový sušenky. Nezajímá mě absolutně žádný učení stejně jako poslední dva dny... Pátek bez vína není pátek... a tak dále. Jak je možný, že když mám cheat day každej den, tak se stejně flákám stejně jako v roce uplynulým? Proč je ta proměna v zodpovědnou a slušnou osobu tak těžká? Asi mám nějak špatný energie, nebo je z nějaký planety viditelný zatmění Země. Tím to určitě bude! Ne, nemůžu za to já s tím, že tahle míra podvádění je výsměch všem předsevzetím, to ani náhodou. Vždyť já jsem tak odhodlaná, že cítím v kostech, jak dneska přijdu někam pozdě jen o pět minut... nebo deset... prostě až dojím ten zákusek.
Víte, jak vzniká mainstream? Něco se osvědčí, a proto to všichni začnou dělat. Porušování novoročních předsevzetí se prostě léty osvědčilo, nic víc v tom není. A byla bych padlá na hlavu, kdybych nedala na léty prověřené recepty, že? Jako že bych většinu těch věcí nechala u ledu, protože stejně už není leden. Třeba to učení nebo zákaz alkoholu. Suchej únor přece nedržím. Zdravou stravu si plánuju nechat aspoň částečně a ekologický chování taky zlepšit... ale vážně, kdo se učí průběžně? Kdo se učí víc, než musí? Kdo čte dobrovolně odbornou literaturu? Jediný, co se fakt chci naučit, je fotit a psát. Snažit se zlepšit kontinuálně a bez předsevzetí je asi ten pravej klíč k úspěchu!
P.S. Takže mě nejspíš už brzo zase uvidíte nad ránem v příjemně omámeným stavu. Asi budu mít u toho trochu hlad... na čokoládu. A budu tušit, že zítra nikam včas nepřijdu.
Hm a teď by to asi chtělo vrátit se z myšlenkových výšin zpátky na zem. Momentálně sedím v devátým patře, to máme nějakých 27 metrů. Na židli, takže skoro 28. Bude to dlouhej pád. Aspoň stihnu vysvětlit, že nic nemůže být vzdálenější pravdě, dřív, než dopadnu. Důkazem mojí neskutečný píle budiž, že tenhle článek píšu už druhej den, protože se vždycky se vždycky radši věnuju podnětným návštěvám Zázemí a ještě podnětnějším hovorům se spolubydlícíma, protože prostě... historky z pitev jsou nechutně vtipný! Kdyby někoho zajímalo, co se stane s jeho tělem po smrti, jak může někomu přinýst štěstí a jestli jeho chlouba zůstane nedotčena, myslím, že mám celkem realistickou představu. Minimálně jistě vím, že nikdy nevěnuju tělo vědě.
A taky to, že jsem se tu jaksi neukázala od prosince, protože jsem celý zkouškový vypadala jako něco, co vyzvracela kočka, mozek se mi rozpustil na kaši a z pohledu na písmenka se mi dělalo šoufl. Měla jsem spoustu témat na názory i na povídky, jenže prostě když musíte na nějaký téma vytvořit 8 stránkovou esej, velmi rychle vás přejde chuť se mu věnovat veřejně, nebo vůbec někdy v životě o tom znova přemýšlet. O nepití svědčí nejvíc skutečnost, že jsem se nedonutila onu esej psát před první dvojkou vína. Jiný věci tak nějak přestaly být aktuální aspoň podle měřítek žurnalistický tvorby.
Učit se pro změnu fakt nejde bez čokolády. Hlavně když to necháte na poslední chvíli, protože celej semestr říkáte, že nemáte čas, ale v reálu neděláte vlastně vůbec nic. A pak jste tak hrozně překvapený, že se musíte odškodnit nějakou extra přeslazenou formou průmyslově zpracovanýho palmovýho oleje. A ještě si namlouváte, že ze sebe tu tučnou kouli děláte ve jménu akademickýho úspěchu.
Jenže já jsem vyzrála na zlozvyky, na svět a na sebe! Znám sama sebe natolik, že si nedovolím trápit vlastní černou duši předsevzetíma, ale tentokrát jsem se rozhodla vstoupit do novýho roku jako znovuzrozenej novej člověk. Úplně jiná, lepší osoba, která snad není ani k poznání. Zaprvý, dávat si předsevzetí prvního ledna je tak mainstream, že při jejich porušování můžete použít výmluvu, že jste hipster a takový tradiční zvyky nejsou nic pro vás, a vesele začít na své cíle dlabat stejně jako všichni ostatní. Proto se sluší a patří vymýšlet si předsevzetí postupně v průběhu nenáviděnýho období z noční můry (čili o zkouškovým), kdy stejně nemáte moc příležitostí dělat cokoliv, natož hlídat se, jestli k plnění čtvtletního plánu na proměnu vlastní osobnosti přistupujete zodpovědně.
A tak jsem si sepsala, že se chci pravidelně učit něco novýho, číst knížky místo debilních faktů z internetu, nejíst sladký, nejíst maso, radikálně omezit svou spotřebu vína, chodit včas, nehádat se s lidma zbytečně ani tehdy, když mají debilní názory, neutrácet za zbytečnosti a nekouřit už vůbec nikdy ani trošičku.
Je toho tolik, že mám chuť zbaběle vrazit hlavu do písku a s nástupem každodenních starostí napsaný předsevzetí rituálně roztrhat, spálit a poslat záchodovou mísou do Atlantiku. Pět vteřin na to bych zapomněla, že vůbec kdy existovaly a začala se vymlouvat na bolest vlasů, obočí a řas, erupce na Měsíci, krvavý úplněk na Slunci a nevhodné postavení Země na obloze (všechny ostatní planety jsou nahoře, ale naše nejdůležitější Země dole - není divu, při takhle nešťastné konstelaci se všechno podělává, řekla jedna slavná astroložka!). Proti podobným sabotážím ale nějaký naprostý génius vymyslel nepřůstřelnou obranu - cheat day! Jeden den v týdnu, kdy si od všemožných bažení (díky Úsměvům smutných mužů za tohle úžasný slovo) odpočineme, ukojíme své touhy, který nás nebudou ve zbytku týdne otravovat. Jak prosté! Jak účinné! A jak hezky to vychází!
Pondělí - díky našim školním zvykům je povoleno pití a díky tomu, že je pondělí jen v omezený míře
Úterý - můžu si dát čokoládu, abych se smířila s příchodem dalšího týdne. Taktně pomlčím o tom, že to bude celá tabulka.
Středa - můžu se naprosto zbytečně hádat s Jirkou o tom, že se bude učit, nebo prodloužím hodinu, protože vím, že mě stejně neposlouchá
Čtvrtek - nemusím nic číst, ale ve vlaku bez toho bude pekelná nuda
Pátek - nemusím se učit, protože je pátek
Sobota - můžu si dát maso, protože doma stejně musím
Neděle - můžu přijít pozdě, protože stejně nikam nepůjdu a nebudu nic kupovat, protože je všude zavřeno
Zkrátka s takovým geniálním plánem se svých špatných vlastností zbavím bez mrknutí oka. No a co že mám cheat day každej den? Vždyť je to pokaždý na něco jinýho. Jenže uvést to do praxe je větší oříšek. Tak třeba pondělí. Chci si dát tak dvě skleničky a najednou koukám, že jsou čtyři. V tuhle chvíli půjde učení a čtení dost ztuha a to ani nemluvím o pokušení skákat všem do řeči. A přijít zítra včas? To má být mučení? Pak úterý. Nějaký ty cukry potřebuju už při probuzení. Potom mám tak sladko v hubě, že dostávám chuť na maso. Trochu se nudím, půjdu se asi podívat do sekáče. Proč mám v peněžence tak prázdno a plnou tašku oblečení? Ve středu skřípu zubama při přesvědčování puberťáka o důležitosti shody podmětu s přísudkem, takže se hádám z přinucení, až z toho dostanu chuť na máslový sušenky. Nezajímá mě absolutně žádný učení stejně jako poslední dva dny... Pátek bez vína není pátek... a tak dále. Jak je možný, že když mám cheat day každej den, tak se stejně flákám stejně jako v roce uplynulým? Proč je ta proměna v zodpovědnou a slušnou osobu tak těžká? Asi mám nějak špatný energie, nebo je z nějaký planety viditelný zatmění Země. Tím to určitě bude! Ne, nemůžu za to já s tím, že tahle míra podvádění je výsměch všem předsevzetím, to ani náhodou. Vždyť já jsem tak odhodlaná, že cítím v kostech, jak dneska přijdu někam pozdě jen o pět minut... nebo deset... prostě až dojím ten zákusek.
Víte, jak vzniká mainstream? Něco se osvědčí, a proto to všichni začnou dělat. Porušování novoročních předsevzetí se prostě léty osvědčilo, nic víc v tom není. A byla bych padlá na hlavu, kdybych nedala na léty prověřené recepty, že? Jako že bych většinu těch věcí nechala u ledu, protože stejně už není leden. Třeba to učení nebo zákaz alkoholu. Suchej únor přece nedržím. Zdravou stravu si plánuju nechat aspoň částečně a ekologický chování taky zlepšit... ale vážně, kdo se učí průběžně? Kdo se učí víc, než musí? Kdo čte dobrovolně odbornou literaturu? Jediný, co se fakt chci naučit, je fotit a psát. Snažit se zlepšit kontinuálně a bez předsevzetí je asi ten pravej klíč k úspěchu!
P.S. Takže mě nejspíš už brzo zase uvidíte nad ránem v příjemně omámeným stavu. Asi budu mít u toho trochu hlad... na čokoládu. A budu tušit, že zítra nikam včas nepřijdu.
Komentáře
Okomentovat