A kolik ti jako je?
Věta, kterou slyším pravidelně doma, když dostanu nějakej
obzvlášť hovězí nápad. Věta, kterou slyším skoro vždycky, když se s někým
seznámím, a onen člověk z nějakého nepochopitelného důvodu uvažuje o tom,
že by se se mnou chtěl bavit ještě někdy. Mockrát jsem si to vyslechla
v obchodech a při zařizování čehokoliv, ale když mi to říkají i úplně cizí
lidi na ulici, to už je na článek.
---
Nedávno jsem dostala dost obskurní a švihlej úkol vyzvídat
od cizinců, jak se jim líbí v Praze. (Líbí. Hlavně památky a Hrad. I když
si pamatujou jen to, že tam bylo moc schodů. A máme v Česku dobrý pivo.
Asi proto si nevzpomněli na nic víc. Ale nelíbí se jim místní lidová tvořivost
v podobě graffitů. A ne, nezmiňovala jsem se jim o tom, že nejhorší
produkt místní lidové tvořivosti je ten vycpanej panák, co na tom hradě sedí.
Ale o tom jindy. Konec závorky.) Zpátky k tomu úkolu. Rozhodla jsem se
improvizovat a chodíc po Staromáku otravovat a okrádat o čas náhodný turisty,
aby měli taky nějakej zážitek. Takže jsem bloudila davem a hledala, od koho
uslyším angličtinu. Nakonec jsem natrefila na dvě postarší Američanky, který
jsem se rozhodla vyzpovídat. V Praze se jim taky líbí. Ale co je důležitý,
samozřejmě chtěly vědět, s kým mají tu čest. Hrdě jsem se představila jako
studentka Univerzity Karlovy. Následoval šokovaný výraz „You? At the
University? How old are you?“ „Twenty,“ snažím se odpovědět sebevědomě. Kdybych
řekla twelve, očividně by mi věřily víc. „You look too young! And you’re so
nervous,“ vrátily mě ty babky zpátky na zem. Očividně nevypadám zdaleka tak,
jak jsem doufala, že ve dvaceti budu.
---
Připomnělo mi to zážitek z jinýho prváku. Tehdy jsem
odcházela ze školy v jeden z mých prvních dnů na gymplu a dmula se pýchou,
že už jsem na střední. Nejspíš jsem se viděla v nějaký přihlouplý scéně z americkýho
filmu. Určitě zpívající o vlastní popularitě a tancující s nejhezčím klukem
z celýho Brodu. A najednou mě z téhle zaručeně věrohodné představě o
budoucnosti vyruší dětský pozdrav. Chystám se na děcko shlédnout z výšky a
blahosklonně odpovědět jako královna kynoucí davu. Zaprvý mu koukám z očí do
očí. Zadruhý na mě vyrukuje s otázkou, jestli znám nějaká dvě jména. Neznám.
„Ale jsi tu nová, že jo?“ To potvrdím. „Takže chodíš do áčka?“ „Ne, do céčka,“ říkám
zmateně, protože ani nevím, kde je v tý budově nějaký áčko. On zase netuší
nic o existenci céčka. „Tak já chodím do béčka a (ty lidi, co neznám) chodí do áčka…
to jsem nevěděl, že je i prima céčko!“ COŽE???!!! Jak prima? „Já jsem přece v prváku na čtyřletým!“ vypadne ze mě. „Jo
aha. Já když jsem tě viděl, tak jsem si myslel, že jsi od nás z ročníku.
Vypadáš na 11,“ povídá ještě žáček šesté třídy. Sbohem, středoškolská hrdosti.
Zakopejte mě zpátky na základku.
---
Jiný začátek školy, o tři roky později. Čtvrťák. Zbývá mi
asi hodina do odjezdu vlaku, tak se bezcílně flákám po obchodech. Jelikož se
nudím a připadám si tak tlustá, že stejně nemůžu nic pokazit, zapadnu do
cukrárny. Vůbec nevím, co jsem jedla, ale byla to kalorická bomba o síle
Hirošimy. Školou pocuchaným nervům to prospělo, aby se obalily neprostupnou
vrstvou ignorance (někdy mám pocit, že ta tam zůstala). Prodavačka mi to hned
potvrdila „Na nervy ze školy?“ mrkla spiklenecky, protože o obalování nervů
věděla svoje. „A chodíš do osmý nebo devátý třídy?“ dodala k tomu. „Já letos
maturuju. Nashle.“ A vůbec si nepřipadám jako idiot.
---
U obchodů ještě zůstanu. Vypadat
vždycky o 4 roky mladší s sebou nese určitý výhody. Například když nám
nebylo ještě 18 a chtěli jsme si koupit chlast a cigára, abychom si připadali
hustě (jak hladká mouka), nikdy jsem si nevytáhla krátkou sirku a nemusela do
toho obchodu jít, protože prodavač by musel být pod vlivem mnohem silnějších
drog, aby mi tu dospělost uvěřil. Vlastně mi to nikdo nevěřil ani po těch
slavných 18. narozeninách. Zato loni si mě jeden brigádník ve večerce spletl se
svojí 14letou spolužačkou. A víte, co je divný? Že po mně nikdy nechtěli
občanku, když jsem kupovala alkohol, ale zato jsem ji musela ukázat před pár
týdny, aby mi prodali Savo na čištění odpadu. To fakt něco vypovídá o naší
společnosti. Třeba to, že nesmím dostat filozofickou náladu.
---
Zbývá poslední kapitola divných
situací spojených s mým věkem, a sice vztahy. Situace z nich obecně dost
nerada rozpatlávám veřejně, ale zase by byla škoda nezapsat ty hlášky aspoň
telegraficky.
„Fakt je pravda, že je ti 18?
Líbila ses mi, ale bál jsem se, že jsi pod zákonem, tak jsem se musel zeptat
tvojí kamarádky.“
„Proč se na nás všichni kolem
tak divně dívají?“ „No… asi vypadáme trochu pedofilně.“ „Ale vždyť jsme oba
dospělí!“ „To vysvětluj jim.“
„Koukej na ty lidi! Proč tak
čumí?“ „Protože vypadáš na 15.“
„Ty vole, kolik je tý tvojí
holce? Má vůbec občanku?“ „Za 2 dny 20.“ „No ty vole!“
---
Co k tomu říct? Snad jen že
všichni říkají, že jednou budu ráda, že vypadám mladší. Tak ještě aby to
vydrželo.
Komentáře
Okomentovat