Potřebuju spolubydlícího, co hodně žere
Protože neumím vařit málo. Někteří zlí jazykové budou tvrdit, že neumím vařit vůbec, ale to z nich mluví jen vadný chuťový buňky, zničený od tý doby, co jsem je pozvala na chilli. Ale slíbila jsem, že to bude pálit jen trošku. Vážně jsem nečekala pocit připomínající pusu měnící se v plamenomet a raketu zaraženou v opačném konci trávicího traktu současně.
Nějak jsem nepoznala, kolik toho ďábelského koření bude tak akorát. Navzdory tomu, jak ráda se vychloubám, že umím dobře vařit (většinou je to celkem pravda), neznám míru. Tak nějak obecně v životě se moc nekamarádíme. Většinou míru akorát obviňuju, že se mnou nechodí pít, ale pak si uvědomím, že jsme si nejspíš cizí úplně. Obecně dost blbě odhaduju životně důležitý věci, jako třeba množství práce, kterou zvládnu, hodnotu dárku k Vánocům, abychom se já ani obdarovanej necejtili jako jako socka ani jako snob, nebo jak moc můžu někoho otravovat, aby to nebylo neslušný. Tyhle věci ale zavinily zatím jen všelijaký osobní trapasy a selhání, ale neusvědčují mě ze špatných vztahů s mírou tak očividně, jako když přijde na vaření.
Než jsem se mohla začít chlubit svým uměním, měla jsem za sebou skoro nekonečnou řadu spálených řízků, nedovařený rejže a věcí, který byly tak dlouho málo slaný, až najednou mohly závodit v salinitě s Mrtvým mořem. Tohohle, stejně jako šílených kocovin a dodělávání všelijakých restů ve tři ráno, už se víceméně dokážu vyvarovat. Sranda přijde až s odhadováním množství.
Většinou si totiž nakoupím údajně tak na jeden oběd na koleji. Když se to nevejde na pánev, začne to být divný. Když se to nevejde vůbec nikam, je to ještě divnější. Když se nacpu k prasknutí a není znát, že by z té porce ubylo, dojde mi, co budu jíst následujících několik dní. Při odjezdu zbytek končí v koši, případně v pytlíku na dně tašky. Jo, většina lidí si vozí jídlo na kolej a domů přijíždějí s prázdným kufrem i žaludkem. Já cestou tam samozřejmě taky táhnu všelijaké dobroty, ale nazpátek vracím v té samé piksle věci, co sice zdaleka nechutnají tak dobře, ale zbyly mi v lednici, protože kámoš míra se na mě zase vykašlal.
Proto potřebuju bydlet s někým, kdo hodně žere, a nevyprdne se na mě stejně jako míra. Aby si s tím vším poradil (ale nesmí ztloustnout že) a já jsem nemusela tak složitě odhadovat množství, i když tohle počítání v mém podaní stejně nikam nevede. Maximálně tak ke článku, kterej píšu nad vystydlým obědem, protože nemám šanci ho sníst.
P.S. Jestli někdo chce máslovou dýni s tofu, tak se stavte. Mám toho tři pr**** Haliny Pawlovský.
Nějak jsem nepoznala, kolik toho ďábelského koření bude tak akorát. Navzdory tomu, jak ráda se vychloubám, že umím dobře vařit (většinou je to celkem pravda), neznám míru. Tak nějak obecně v životě se moc nekamarádíme. Většinou míru akorát obviňuju, že se mnou nechodí pít, ale pak si uvědomím, že jsme si nejspíš cizí úplně. Obecně dost blbě odhaduju životně důležitý věci, jako třeba množství práce, kterou zvládnu, hodnotu dárku k Vánocům, abychom se já ani obdarovanej necejtili jako jako socka ani jako snob, nebo jak moc můžu někoho otravovat, aby to nebylo neslušný. Tyhle věci ale zavinily zatím jen všelijaký osobní trapasy a selhání, ale neusvědčují mě ze špatných vztahů s mírou tak očividně, jako když přijde na vaření.
Než jsem se mohla začít chlubit svým uměním, měla jsem za sebou skoro nekonečnou řadu spálených řízků, nedovařený rejže a věcí, který byly tak dlouho málo slaný, až najednou mohly závodit v salinitě s Mrtvým mořem. Tohohle, stejně jako šílených kocovin a dodělávání všelijakých restů ve tři ráno, už se víceméně dokážu vyvarovat. Sranda přijde až s odhadováním množství.
Většinou si totiž nakoupím údajně tak na jeden oběd na koleji. Když se to nevejde na pánev, začne to být divný. Když se to nevejde vůbec nikam, je to ještě divnější. Když se nacpu k prasknutí a není znát, že by z té porce ubylo, dojde mi, co budu jíst následujících několik dní. Při odjezdu zbytek končí v koši, případně v pytlíku na dně tašky. Jo, většina lidí si vozí jídlo na kolej a domů přijíždějí s prázdným kufrem i žaludkem. Já cestou tam samozřejmě taky táhnu všelijaké dobroty, ale nazpátek vracím v té samé piksle věci, co sice zdaleka nechutnají tak dobře, ale zbyly mi v lednici, protože kámoš míra se na mě zase vykašlal.
Proto potřebuju bydlet s někým, kdo hodně žere, a nevyprdne se na mě stejně jako míra. Aby si s tím vším poradil (ale nesmí ztloustnout že) a já jsem nemusela tak složitě odhadovat množství, i když tohle počítání v mém podaní stejně nikam nevede. Maximálně tak ke článku, kterej píšu nad vystydlým obědem, protože nemám šanci ho sníst.
P.S. Jestli někdo chce máslovou dýni s tofu, tak se stavte. Mám toho tři pr**** Haliny Pawlovský.
Komentáře
Okomentovat