Nejlepší verše píšu v jazycích, který neovládám

Když mám depku, tak prej píšu psycho věci. Jenže popravdě je píšu, i když jí nemám. Svým způsobem mě baví házet na papír volný asociace, co se schválně ubírají dost divným směrem. Tyhle čtyři výblitky vznikly v různým kontextu a v různou dobu, kdy se mi vůbec nechtělo je zveřejňovat, což vlastně vůbec není důležitý. Tak hlavně neberte moje kecy moc vážně. Nebo je naopak berte všechny a odneste si z nich, co chcete. 

Někdy, když jdu do metra, přemejšlím o tom, jaký by to bylo sklouznout přes okraj těch hladkejch bezpečnejch dlaždiček a dotknout se nohama kolejí. A pak zavřít oči, dokud mě nepohltí tma. Věděli jste, že neexistuje způsob sebevraždy, kterým byste nasrali víc lidí, než skok pod metro? 

Jenže já nechci umřít. Chci jít se vydat na cestu do neprobádanejch území pod vašima uspěchanejma zpocenejma nohama, protože vás mám dost. Nezajímaj mě vaše hadry, vaše jednotvárný nudný životy ani vaše názory. Jsou jak sněhový vločky, co padaj na silnici do toho odpornýho svinstva, co vytvořil člověk a začal tomu říkat domov. A tam dole jsou lvi. Počkám, až poslední vlak odveze posledního bezďáka a pak se ponořím do tunelu a odletím na závanu zatuchlýho vzduchu. Půjdu dál a dál rovnou chodbou. Je tam ticho a kape tam voda. Prší ze stropu. Čvachtaj mi boty, ale to je možná jenom tím, že chodím po kolena ve sračkách.

Budu čekat na dvě světla, co mě odvezou na konečnou. Ale nevim, kde to je. Nejlíp se radí cizím lidem, protože ty chtěj vždycky vědět, kudy se jde od autobusu k věznici. Ale nikdo ti neřekne, jak se z vězení utíká, když si ho neseš sebou.

Když se kvůli mně někdo změní, zůstanu furt tím stejným člověkem? Možná jsem se časem musela já stát tebou a ty mnou, abys pochopil, proč jsi mě nechtěl, když jsem tě ještě chtěla.

Jo, já vím, všechny ty kecy o tom, že všichni jsme z lásky. Láska je prej jako kokain a mamka říkala, že drogy a vztahy jsou špatný. Jsem láska a láska je kurva. Tak zavři oči brouku a líbej mě pod hvězdama. Polož mi mince na víčka, až se mnou vyjebeš. Slečno, to jste nevěděla, že láska se u nás trestá popravou? Vyoperujeme vám mozek a hodíme ho prasatům.

Můj největší hřích byl, že mi na tobě záleželo. Ty peníze jsem stejně chtěla jenom proto, abych je mohla upustit do kašny a naposled si přát, aby všechno bylo jinak.

Nebe je určitě na Žižkovský věži a to jenom z toho důvodu, že člověk by měl trávit věčnost na nejodpornějším místě v okolí, protože to je jedinej plac, odkud tu příšernost neuvidí. Zato máš dokonalej výhled na to mravenčí hemžení tam dole a cejtíš a dejcháš ten pocit, že seš od toho v bezpečný vzdálenosti. Nesnáším mravence a lidi, i když si uvědomuju, že ty první jsou docela užitečný. A jak tam tak stojíš, tak to vypadá jak nějaká šílená vize od Hyeronima Boshe. Peklo třeba.

Jenže tam není žádnej bůh. Turisti ho vyhodili oknem ven, chápeš, prostě první žižkovská defenestrace. To se tak dělá, když někdo vysoce postavenej nesplní tvý očekávání a neporadí si s tvejma problémama tak, jak jsi chtěl.

Boha máme prej v sobě. Jenže pokaždý, když ti někdo zlomí srdce, tak v tobě kousek nečeho umře. Možná kousek toho boha. A tak umírá stejně jako umírá to prchavý, naivní a nadšený něco v nás. Nosíme v srdci mrtvoly. Vláčíme je sebou na stříbrný niti a neuvědomujeme si, že bez nich by se nám chodilo lehčejc. Vedle těch zdechlin už v nás nezbejvá místo, kde by moh bydlet bůh. Bůh je teď bezdomovec.

Zejtra dám tomu žebrákovi u Vltavy pětikorunu, protože nikdy nemůžu vědět, jestli to třeba není on.

Nejlepší verše píšu v jazycích, který neovládám.

Nejlepší verše píšu s cizími jazyky v ústech.

Už se neovládám.