Až do konce

Byl hezký, ale zase ne až tolik. Tak sedm z deseti. Dívala se na něj, jak se táhne do kopce a zakopává přitom o kořeny. Vždycky dával přednost spíš městu a na rozdíl od ní ho pobyt v lese znervózňoval. Proto to místo vybrala. Částečně kvůli tomu, že ji vyhlídka z vysoké skály, čnějící nad vrcholky stromů, uklidňovala a dodávala jí sílu k rozhovoru, který ji čekal, a taky ze škodolibosti vůči němu. Pobaveně sledovala, jak se neúnavně drápe do bahnitého svahu. Z rukou mu vyklouzla nějaký neforemná krabice, kterou odhadovala na bonboniéru. Zanadával a rychle ji zvedl. Špinavýma rukama se pokoušel z věci setřít bláto. Málem se začala smát nahlas. Ale po pár vteřinách už zase neúnavně stoupal, na hladkém bílém čele se mu dělaly kapičky potu, vítr mu cuchal světlé vlasy a příliš hubené nohy ho nesly k ní. V očích mu svítilo odhodlání. Dokázala pochopit, proč se do něj zamilovala. Všechny ty důvody jí mučivě vyskakovaly před očima a znovu se jí připomínaly. Všechno je minulost. Už nic necítí. Leda vztek. Zakázala si myslet na všechno, co se jí na Vaškovi líbilo. Minulost neexistuje a budoucnost nikdy nepřijde.

„Julie!“ zvolal nadšeně, když ji uviděl stát na skalní plošině na vrcholku kopce. Se svými havraními vlasy a vysokou postavou mu připadala stejně okouzlující jako vždycky. Sotva popadal dech a měl radost, že se konečně vyškrábal nahoru. Rozevřel náruč a objal ji. „Tak rád tě vidím. Jsem tvůj až do konce světa,“ vydechl jí do vlasů. Při jeho dotyku ztuhla. Připadalo mu, že drží v rukou kus ledu. Naštvala se, protože přišel pozdě? „Na, tady jsem ti něco přines, ale trochu se mi to cestou pomačkalo,“ vtiskl jí do dlaní krabici čokolády. „Přes kořeny vezená, ne? Tak to má bejt,“ odtušila Julie s pohledem upřeným na pole a vesnice v dálce. Přitiskl se k ní a obtočil jí ruce kolem těla. Stála jako socha. Putoval dlaní přes hrudník a břicho směrem dolů.

Přišel jí směšný. Normálně by se jí to líbilo a nechala by ho pokračovat, ale teď měla před očima jenom předvčerejší večer, kdy ho viděla na místní diskotéce v náručí jiné dívky. Neřekl jí, že tam jde, a ona si vybavovala ten šok, když ho od baru zahlédla líbat ta rozesmátá ústa kudrnaté holky v oblečení připomínajícím odvážné plavky. Rozbrečela se, když jí šeptal cosi do ucha a odváděl ji z klubu. Nevěra patří k věcem, které Julie neodpouští.

Mohla snad něco tušit? Byla úplně ztuhlá. Pro něj to byl jenom úlet v alkoholovém opojení. Nepamatoval si ani její jméno. Nezáleželo na tom. Julii měl rád, ale někdy bývala tak chladná že… Jako třeba teď. Dotknul se knoflíku jejích kalhot. „Do konce světa… S tebou bych chtěl bejt do konce světa…“

Prudce ho odstrčila. „Tak do konce světa jo? Myslíš, že jsem úplně blbá? Se kterou z nás chceš ten konec světa strávit?!“ vykřikla se slzami v očích. Takže to zjistila. Dalo se to celkem čekat. Upřímně si stejně neuměl představit, že by s ní zůstal po zbytek života. Ale kdyby to vydrželo ještě pár měsíců… „Juli, promiň, to nebylo tak, jak to vypadá… Nevím, co ti kdo řekl…“ Jeho koktání přerušila fackou, která ho skoro shodila ze skály. „Nikdo mi nemusel nic říkat! Na vlastní oči jsem tě s tou děvkou viděla!“ ječela a její hlas se ozvěnou rozléhal. „Julinko, omlouvám se! To je jenom kamarádka! Vážně se nic nestalo,“ Vašek rudnul a snažit se zachránit poslední trosky vztahu. Julie uvnitř vřela, vraždila ho pohledem a nechala ho dusit se ve vlastní šťávě. Neodpověděla, jenom po něm mrskla špinavou a odřenou krabici a otočila se k odchodu. „Julie, je tohle konec?“ zeptal se bezmocně Vašek.

Julie udělala pár kroků směrem ke svahu, když to uviděla. Obloha na východě explodovala bílým světlem, které ji oslnilo. Záříčí koule postupně měnila barvu na žlutooranžovou, jak výbuch zvedl oblaka prachu. Žhnoucí silueta hřibu působila nad zeleným voňavým lesem nepatřičně jako záběr z béčkového hororu. Slyšet nebylo zatím nic. Nelogicky ji napadlo, že pomalu se převalující prach smíchaný s ohněm je vlastně krásný. Otočila se k Vaškovi, jehož strachem zkřivenou tvář ozařovalo oranžové světlo. Třeštil oči na tu zkázu. „Jo, myslím, že je to konec,“ odtušila a nevěděla, jestli mluví o jejich zoufalém pokusu o vztah nebo o zoufalém pokusu lidstva o civilizaci. Minulost neexistuje a budoucnost nikdy nepřijde.

Vrátila se nahoru k němu a položila mu ruku na rameno. „Umřeme tady, že jo?“ vzlykl přiškrceně Vašek. „Umřeme,“ souhlasila. „Nikdy se nestihneme dostat dolů včas,“ řekl ještě. „Stejně by nám to nepomohlo. Na cestě se není kde schovat. Zabily by nás padající stromy,“ potvrdila znovu. „Nejspíš to bude rychlý. Tlaková vlna nás srazí ze skály. Nebo nás zabije horko. Prostě tě to ve vteřině usmaží na uhel a nic neucejtíš,“ ujišťoval se panicky Vašek. Z dálky slyšeli zatím slabé hučení. Ozvěna výbuchu, vlna horkého prachu a řevu, se blížila.

Julie si sedla na zem a rozbalila omlácenou bonboniéru. Vložila si do úst bonbon. „Jestli mají moji zuhelnatělou mrtvolu najít poblíž tebe, chci si něčím zpříjemnit aspoň posledních pár minut,“ prohlásila. „Je to docela působivý,“ řekla a spolkla čokoládu. Hučení sílilo. „Kdybych ten rozchod odložila o pět minut, tak bys v tom, že se mnou chceš bejt do konce světa, vlastně ani tolik nelhal.“

(inspirace přiznávám)