Chemie v mozku

Někdy měl pocit, že s ním ani není. Jindy pro něj představovala celý svět. Zuzana s krásnýma modrýma očima, havraními vlasy a pevnou postavou. Nejkrásnější žena, jakou si Pavel dokázal představit. V jeho očích ztělesňovala dokonalost, vždycky tu byla pro něj, utěšila ho, když mu bylo smutno. a podpořila ve chvílích, kdy si myslel, že už nemůže dál. Třeba když se vrátil z léčebny.

Tehdy se mu zdálo, že život přestal dávat smysl a že mu svět venku rozdrtí hlavu. Z prášků na uklidnění se mu dělalo zle, tak je vyhodil. Přísahal, že už nikdy nebude brát žádnou chemii do těla. Navrhla mu to Zuzana, v té době byl tak mimo, že viděl jako v mlze a její hlas zněl vzdáleně jako kdyby mluvila z hluboké tůně. Vyčerpaně přikývl a jednu po druhé házel pilulky do záchodové mísy. Zuzana ho pak objala a políbila na čelo. Poprvé po několika měsících pocítil lidské teplo. V tu chvíli se rozhodl, že zůstane čistý.

Miloval ji a myslel to vážně. Nechápal, co na něm žena jako ona může vidět, ale za žádnou cenu ji nechtěl ztratit. Připadal si vedle krásné Zuzany jako rozbředlý kus brambory. Chtěl se změnit. Začal znovu chodit do práce, prodával v obchodě se stavebním materiálem, zatímco ona učila na základní škole. Mysl se mu pomalu projasnila a vrátil se k životu s ní. Zanedlouho se jim narodilo dítě, dcera Terezka. Pavel žil pro svojí rodinu a už si ani nevzpomínal na roky závislosti, na léčebnu, na to, jak na svou ženu křičel, když přijela na návštěvu.

Ale v posledních měsících se něco změnilo. Zase měl pocit, že veškerá tíha reality leží na jeho ramenou. Zuzana stále častěji mizela i s čtyřletou Terezkou ke svým rodičům, vracela se domů pozdě a nechtěla s ním mluvit, a když už otevřela ústa, zdálo se mu, že se nacházejí v oddělených světech. Dneska ale doma byla a celý den se tvářila nabroušeně, aniž by mu řekla proč. Pavel seděl na gauči a bezmyšlenkovitě přepínal televizní programy. „Terka říkala, že jsi dneska přijel do školky pozdě a musela tam čekat úplně sama. Slíbil jsi, že tam budeš ve tři,“ řekla Zuzana a zabodla do něj vyčítavý pohled. „Vždyť jsem říkal, že dneska budu v práci až do zavíračky,“ bránil se. „Tak promiň, mohla jsi tam dojít sama,“ dodal. „Víš, kolik toho mám? Dopoledne skáču kolem děcek, odpoledne kolem tebe a večer nevím jestli mám dřív uspat Terku nebo opravit písemky“! zvýšila hlas. Pavel se nadechl k odpovědi, ale ona se mezitím prudce otočila a zabouchla dveře. Dneska už z ní nedostane ani slovo, tím si byl jistý.

Večeři si musel uvařit sám a když jedl, zničehonic si přisedla naproti němu. „Ty zase bereš,“ oznámila s naprostou jistotou. Poprvé si všiml, že pod očima, ze kterých jí šlehají blesky, má kruhy, a obličej jí při pohledu na jeho reakci zbledl. Mimoděk vyvalil oči a nasucho polkl. Pravda byla, že posledních pár měsíců pro něj bylo těžkých. Prodejna krachovala, Tereza začínala být drzá a upřímně si s její výchovou nevěděl moc rady. Do toho ho začaly trápit staré známé noční můry, ve kterých kráčel městem plným lidí s měnícími se obličeji a ještě dlouho po probuzení se mu zdálo, že slyší její skřípavé hlasy. Možná si čas od času dal. Aby to přestalo. Aby mohl v klidu spát. Aby všichni byli zticha.

Musela si toho všimnout už ze začátku. Proto se mu vyhýbala a bývala odtažitá. Pamatoval si, co říkala, ale stejně mu to zopakovala. „Jestli znova začneš fetovat, tak s tebou končím. Stěhuju se. Říkala jsem ti to,“ jedovatě odsekávala jednotlivá slova. Umanutě mlčel a zíral na polévku na stole. Mrskla mu do talíře prázdné plato prášků. Polévka mu vycákla na obličej. Pomalu si ho otřel a prázdnýma očima se na ni podíval. „Do toho ti nic není. Mám to pod kontrolou,“ prohlásil hloupě. To ji rozčílilo k nepříčetnosti. „Nemáš! Chceš zase skončit v blázinci? Jsi troska!“ zaječela a shodila mu talíř s horkou polévkou do klína. Zakňučel. Ona mezitím se slzami v očích odběhla do ložnice a zamkla za sebou. Zpoza dveří slyšel Terezku, jak se ptá, proč máma křičela. „Tatínek je moc hloupej, víš. A dělá něco moc nebezpečnýho, u čeho my nemusíme být, zlato, odjíždíme k babičce,“ odpovídala Zuzana. „Zuzko, počkej! Prosím, neodcházej! Já ti to vysvětlím! Už si nikdy nevezmu ani jeden prášek, přísahám! Ulítlo mi to! No tak Zuzko, lásko moje, otevři, prosím tě,“ žadonil Pavel za dveřmi. Žádná odpověď, jen slyšel, jak strká oblečení do tašky a zapíná ji.

Pak otevřela tak prudce, že ho málem srazila. Uskočí a najednou stojí tváří v tvář dravé sani. „Ne! Už jsi měl šancí dost. Feťák jako ty se nikdy nezmění a já nechci vidět, jak se jednou rozpadneš a chcípneš! Končím s tebou!“ Terka brečí, Zuzana taky, Pavel na ni jen zírá. Vidí je rozmazaně. Kdyby si ráno nedal, možná by měl reakce rychlejší.

Snaží se je zadržet, ale Zuzana na něj křičí, ať ji nechá na pokoji, a praští ho sportovní taškou plnou jejího skromného majetku. Utíká ze dveří a hází po něm klíče. Mizí za ohybem schodiště. Pavel je sám. Po chvilce se mu podaří se vzpamatovat a běží za nimi. Bere schody po dvou, ale ze Zuzany už vidí jen stín dole na chodbě. Dveře paneláku mu prásknou před nosem. Znovu je otvírá a běží ven. Zuzana se neohlíží. Dožene ji, prudce jí trhne za ramena. „Nech mě na pokoji!“ křičí. Terka zaječí a utíká dál. Mizí ve stínu. Pavel obrací Zuzanu tváří k sobě a prudce jí třese. Jeho slzy padají na její obličej. „Prosím, vrať se! Nemůžeš mě opustit! Všechno bude dobrý, ale nemůžeš!“ „Pusť mě, úchyle, nebo zavolám policii!“ řve na něj. Její tvář se rozmazává. Mění se v příšerný obličej cizí ženy. Okolo očí má hluboké vrásky a vyhrožuje mu tím děsným skřípavým hlasem z nočních můr. V pozadí kvílí siréna a blikají barevná světla. Několik vrahů v bílých pláštích ho od té stvůry odtrhne. Pak už jen tma.

Pavla Doležala mi bylo vždycky o něco víc líto než ostatních mých pacientů. Dnes v noci ho zřízenci znova dovezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Museli mu podat uklidňující léky, probudil se dopoledne a jeho protesty proti hospitalizaci slyším až ve své ordinaci primářky. „Neříkala jste, že není nebezpečný? Včera napadl sedmdesátiletou paní. Jen tak. Řval na ní, aby ho neopouštěla. Ta chuděra málem dostala infarkt,“ stěžuje si řidič sanitky ve dveřích. „Pane Mareš, ani já nejsem neomylná. Ujišťuju vás, že tady osobně dohlédnu na to, aby nepřestával brát léky,“ odpovím. Šofér si brumlá pod vousy, že když bude po světě běhat kdejaký blázen, bude to jednou někoho stát život. Připadám si na primářku nezvykle neschopně. Pravda je, že jsem věřila, že Pavel Doležal není ani přes svou schyzofrenii pro okolí nebezpečný.

Jeho diagnóza má určitá unikátní specifika. Chemikálie v jeho mozku vlivem let strávených v drogovém rauši a naprosté osamělosti vytvořily v jeho hlavě vjem kompletní lidské bytosti, po jejíž blízkosti očividně toužil. Když jsme ho léčili před několika lety, trpěl bludem v podobě imaginární přítelkyně Zuzany, která mu pomáhala zbavit se závislosti. Žádnými léky ani terapiemi jsme nebyli schopni Pavla přesvědčit, že jeho Zuzka neexistuje, ale protože nepředstavoval žádné společenské riziko, po několika měsících jsme ho propustili. S sebou dostal léky pro potlačení halucinací. Lidé si sice stěžovali, že nějaký blázen chodí po městě a předstírá, že někoho vede za ruku, ale zvykli si a z Pavla se stal podivín místního významu. Asi za rok se k imaginární Zuzaně přidala ještě iluze dítěte, ačkoliv drogy prokazatelně nebral. Údajně se poslední dobou potuloval kolem školky a prostě čekal až do zavíračky na dítě, které nikdy nepřišlo, pak se usmál a otevřel dveře do auta, zase zavřel a odjel. Vyděšené učitelky jsem po telefonu uklidnila.

Dnes se mi při vyšetření však podařilo zjistit, že halucinace Zuzany mimořádně silně touží po tom, aby byla zachována, nebo, abych byla přesná, po tom touží pacientovo podvědomí. Iluze mu namluvila, že psychofarmaka bránící halucinacím a uklidňující schyzofrenické bludy jsou drogy, nutila ho vyhazovat je, a kdykoli si léky vzal, zlobila se na něj. Také je jasné, že pacient svůj blud skutečně miluje. Takže dokud mu podávám léky, bráním mu v setkání s životní láskou. Otřesu se. Asi už potřebuju vypadnou z práce. Leze mi na mozek.