Domácí mazlíčci na prahu civilizace

„To snad není možný, fakt… Elise zase nenakrmila Pepu! O všechno se tu musím starat já! Ta holka nemá kousek zodpovědnosti!“ rozkřikla se Caroline. Ještě chvíli podrážděně valila oči na svého muže, tupě zírajícího na obrazovku. Když se nedočkala reakce, rozzlobeně dupla na podlahu a otočila se ve dveřích čelem vzad. David slyšel rázné kroky a otevření dveří do Elisina pokoje, následované uječenými protesty. Protočil tmavé zornice a pokračoval ve sledování filmu. Měl Carolinu v podstatě rád, ale po tolika letech manželství už ho její vzteklé scény unavovaly a dával přednost netečnosti. A tak, když k němu přes chodbu pronikal Elisin hlas, stěžující si na to, že ji Pepa zase kousnul, je neschopný a hloupý, přerušovaný Carolininou tirádou na téma špatné péče o domácí mazlíčky, zabral se do soundtracku intergalaktického dobrodružství na obrazovce. Těžké dveře se zabouchly. Caroline dupala zpátky k němu. „Stejně je to tvoje chyba! Od začátku jsem říkala, že pořídit holce člověka je blbej nápad! A ty si meleš to svoje, že se aspoň naučí starat, ale néééé, jedinej, kdo to aspoň občas nakrmí, aby ta potvora nechcípla, jsem akorát já!“ křičela na Davida s zběsile gestikulovala všema šesti rukama.

Vážený občan planety M31 s povzdechem vstal a zopakoval si, že když přežil už dva tisíce let manželství s touhle megerou, pubertální dceru srovná snadno. „Ale tak se nezlob, Carrie, já už jí domluvím,“ řekl a pohladil ji po zelené šupinaté hlavě. Nezdálo se, že by tím její lebka vychladla. Pomalu došel k železným dveřím kosmické lodě, které jeho dcera polepila plakáty. Nepamatoval si, že by měl tak špatný hudební vkus, když mu bylo 1300 let, ale móda se zřejmě měnila napříč galaxiemi. Zaklepal a vešel.

Jako první ho praštil do nosu zápach lidského potu a nespláchnutého záchodu. Takže jim kolik týdnů ani nevyčistila klec. V ní se na špinavém prostěradle choulila zjevně vyděšená dvojice vyhublých příslušníků homo sapiens. Miska prázdná, voda slizká, záchod přetékal a oblečení měli špinavé. David měl zvířata vždycky rád a z pohledu na zubožené človíčky se mu dělalo mdlo. Elise seděla na posteli a uraženě mlčela. „Elise, co to má znamenat? Smrdí to tady jak v opičárně!“ Pomalu si stáhla sluchátka. „Však jsou stejně blbí a nechutný jak ty vopice,“ zavrčela a hodila po kleci botu. Žena, David si vybavil, že se jmenuje Anička, zaječela. „Vidíš? Vona furt jen ječí! Něco se šustne a vona zařve a zdrhne do kouta. A von nezvládá ani základní povely. Akorát kolem sebe mlátí a kouše. Myslela jsem, že jsou chytřejší než vopice,“ žalovala. „Tak dost, když se neumíš starat o živýho tvora, dáme je do útulku!“ rozhodl David a očekával ubrečený slib, že ode dneška je nikdy nezapomene nakrmit a hned vyčistí klec. „Klidně, stejně je s nima nuda. Můžu si pak pořídit jednorožce?“ odpověděla tak lhostejně, že mu vyrazila dech. „Tak to ani náhodou, mladá dámo!“ David zvedl těžkou klec a vynesl ji na chodbu. „Než je odvezeme, tak ty za trest vysaješ celou obytnou část! A uklidíš ten bordel ve strojovně!“ Zabouchl za sebou, než mohla začít vyvádět. V tom uměla svou matku napodobit dokonale.

Otočil se a nesl klec pryč. Anička brečela a Pepa ji objímal. Sakra, jak mu jich bylo líto. Kdyby nebyli s Carolinou jedinou posádkou rakety, přemýšlel by, jestli je Elise vůbec jeho dcera. „Tak co?“ zeptala se starší verze Elisy. „Na tohle nemám nervy. Odvezeme je do útulku,“ zavrčel. „Musím říct, že mi to vůbec nevadí. Nikdy jsem k těm smradlavým zvířátkům nenašla vztah,“ řekla spokojeně. S kým to žiju?, ptal se sám sebe, když na Síti hledal nejbližší útulek. Momentálně měli v doletové vzdálenosti jakousi Zemi. Údajně se starali hlavně o opice a jiné pouliční směsky, ale měli by vzít i vyšlechtěné lidi s průkazem původu. S povzdechem nařídil letět tím směrem.

Palubní počítač po pár hodinách oznámil, že se loď přibližuje k cíli. „To je ono?“ škubla Caroline hlavou směrem ke kulatému okénku. Za ním je objevila drobná zářivě barevná planeta. „Mělo by. Tam se jim bude dobře dařit, co?“ odpověděl David. Pohled na třpytivé oceány a rozsáhlé zelené plochy se mu zamlouval. Pravá divočina. „Divím se, že jsme to dávno neosídlili. Taková škoda pro zvířata,“ povzdechla si Caroline. „Našel jsem něco na Síti. Prej to patří nějaký výzkumný organizaci, která tam mimo jiný zkoumá život druhů příbuzných člověku. A taky provozuje záchranný stanice a útulky,“ vysvětlil jí. „Takže tam pěstujou opice? No fuj,“ zašklebila se a až do přistání se ošívala z představy, že by se měla dostat do blízkosti takových tvorů.

Loď klesala. David skoro zapomněl, jak se mu při tom vždycky dělá zle. Raketa sebou házela ze strany na stranu, svět venku se scvrknul na barevnou šmouhu a žaludek mu vystoupal až do krku. Křečovitě se držel sedadla pilota, zatímco Caroline šla pomoct Elise, která převýšení snášela ještě hůř. A pak to najednou přestalo. Naposledy s nimi škubl náraz a přistáli. Pomalu vydechl. Zkontroloval klec s lidmi. Byli trochu otřesení, ale jinak se zdáli v pořádku. Elise vyběhla z pokoje s rukou na ústech a po pár vteřinách se z koupelny ozvaly dávivé zvuky. Carolina se vrátila k Davidovi. „Tak jdem, ať to máme za sebou. Lepší, když to Ellie neuvidí.“

Vystoupili ven a oba překvapil lehký vítr. Černou oblohu plnou hvězd osvětloval měsíc, který před chvílí minuli. Okolo bylo příjemné teplo a vzduch voněl mořem. Dokonce i oba nechtěné vyděšené mazlíčky v kleci to vzkřísilo a napjatě hleděli přes mříže ven. „Hej ufouni, co tady chcete? Sem nesmíte lítat bez povolení!“ ozvalo se najednou ze tmy a manželský pár ozářilo světlo svítilny.

„Zdravím! Slyšel jsem, že tu máte kvalitní útulek, a potřebovali bychom u vás ubytovat dva lidi,“ křikl David a zaclonil si oči. Místní zaměstnanec, připomínající přerostlou ještěrku, sklonil baterku. „Jo, to bejvávalo. Než to tady koupilo pár šílenejch vědců, který chtěj zkoumat přirozenej vývoj těch potvor. Tady je teď volná divočina a už nikoho nezachraňujem. Všechno se vypustilo do přírody. Prej když vypustíš opičáky do divočiny, tak za pár generací se začnou měnit na lidi. Je to zatím jenom teorie a já samozřejmě takovýmu kecu nevěřím, kdo to kdy viděl, aby se jedno zvíře měnilo na druhý,“ spustil ještěrčí strážce parku. „Tím spíš by nemělo vadit, když tu odložíme dva už vyvinutý ne? Za pár let se tady ztratí. Nemáme čas ani peníze letět přes půl galaxie hledat další útulek,“ zkoušel to David.

„Podívejte, já bych vám tohle vůbec neměl říkat, je to tajný jak prase na Marsu, ale volnost prej zrovna s homo sapiens dělá hotový divy. Nějakej vědec si nedal pozor na hubu a tvrdil tu, že oni pak začnou vynalejzat věci podobně, jako naši předkové. Začne to nástrojema z kamenů a říkal, že kdybychom je někdy někam pustili, nemáme se divit, až nás jednou přiletěj v raketě navštívit na základnu na Měsíci. Některý si prej už teď mimo laborku vymysleli vlastní jména a odmítají slyšet na ty původní. Blbost, co? Ale kvůli výzkumům podobných pitomců odsud chtěj odvolat všechny správce a chovatele a zbourat ploty. A já jim říkám, bezva, jen mě vyhoďte, ale mám ženu a šest vajec, z čeho je teď mám asi nakrmit…“ Davidovi s tím bláznem docházela trpělivost. „Tak necháte je tady nebo ne? Zaplatíme…“ „Jak jsem řek, chlape, s tím vám nepomůžu, tady se dělaj drastický změny,“ mlel si dál svoji ještěrák.

Carolině došla trpělivost a vypěnila. „Tak dost! Táhneme se sem takovou dálku, aby o ně bylo aspoň trochu postaráno a nechcípli hned na udušení nějakou cizí atmosférou a tebe stejně vyženou, takže ti to může být fuk. Na, tady máš tisícovku, ať mají děcka co jíst a ty máš důvod to nikomu neprásknout,“ prohlásila a podala mu ruličku bankovek. Vytrhla klec Davidovi z rukou a otevřela dvířka. Její obyvatelé na nic nečekali a vyběhli k lesu. „Ti dva ať si klidně začnou říkat třeba Adam a Eva, mně je to jedno. Jedem.“