Jeden za všechny, všichni za jednoho

Potichu otáčím zašlé stránky staré knihy. Musím si dávat pozor, aby v malém prostoru pod lavicí nezašustily a nevzbudily pozornost učitelky. Mám pocit, že čas snad plyne pozpátku, jak ta matika neutíká. Pod stropem bzučí moucha, chvíli netečně sleduju, jak naráží do špinavých okenních tabulí, i když má cestu k vysvobození přímo před očima. Člověk by řekl, že když se dívá na svět ze všech úhlů najednou, měla by najít východ i z mnohem horšího bludiště, než je zašlý okenní rám. Ale obraz složený z milionů obrázků musí nejspíš dávat dohromady podivně zdeformovaný svět, kde se z určení, kde je nahoře a kde dole, stává zapeklitá otázka. Někdy mám pocit, že jsem jako ta moucha. Všechno moc řeším, takže se nikdy nedoberu k výsledku.

Třeba ta knížka. Pod lavicí schovávám Tři mušketýry od Dumase. Dala mi ji babička k minulým vánocům s praštěným věnováním „Jeden za všechny, všichni za jednoho. Někdy zkus něco udělat pro ostatní.“ Je to blbost, stejně jako celý příběh. Ráno jsem to strčila do tašky jen proto, že už nemám v poličce žádnou jinou nepřečtenou knížku. Ale zatím mě to nutí jen koulet očima a cukat ústy nad neuvěřitelnou pitomostí té hlášky. Buďte na ostatní milí a oplatí vám to šikanou. Pro dobrotu na žebrotu. Za čtrnáct let, které jsem na téhle planetě strávila, mi došlo, že svět se skládá ze sviní a ještě větších sviní. Obecně si myslím, že by na něm bylo lépe, kdyby se každý staral jenom sám o sebe. Jako to dělám já. Mně by se rozhodně ulevilo, kdyby mi babička nestrkala průhledné návnady, kterými se mě snaží přesvědčit, abych přehodnotila svůj postoj k sociální interakci, a kdyby mě matka netahala od jednoho psychologa k druhému, protože prý nejsem normální, když nemám kamarády. Ať si políbí.

Jako potvrzení mých černých myšlenek mě vyruší ze čtení spolužák Petr. Respektive papírová koule, která mi přistane ve vlasech. Zvednu hlavu a uvidím jeho škleb. Bez zájmu začnu vzkaz rozbalovat a on se může potrhat smíchy. V tom se mi do dlaně z papírového vězení vykulí polomrtvý pavouk s polámanýma nohama. Zřejmě čekal, že začnu ječet, což bych skutečně chtěla, ale na něj, protože nesnáším týrání zvířat. Petr je prase, co je schopné si naplivat do pytlíku chipsů, aby je od něj lidi nechtěli. Nenávidím ho.

Normálně bych to nechala být, jsem zvyklá na to, že mi na hlavu létají kameny a křídy, ale mučení nevinného zvířete nesmí zůstat bez trestu. Seberu z lavice špinavou a počmáranou gumu a mrsknu ji po něm zpátky. Samozřejmě minu a guma s hlasitým ťuknutím přistane na katedře, což upoutá pozornost té staré harpyje Kyselkové. Obecně dneska nemá dobrou náladu a tohle ji vytočí k nepříčetnosti. Vyvalí oči, na čele jí vystoupí žíla a celý ten tučný ksicht jí zrudne, jak začne řvát. „Kdo to sem hodil? Přiznej se!“ Zarytě mlčím a upírám pohled na rýhy ve stole. Zbytek třídy nejspíš aplikuje stejný postup.

„Mně už s váma dochází trpělivost! Buď se mi teď někdo dobrovolně přihlásí na zkoušení, nebo vám dám všem písemku!“ prohlásí tónem, ze kterého se třesou stěny na celém patře. Hodím okem na tabuli, co se probírá. Rovnice o dvou neznámých. Jo, to umím. Jsem v pohodě. Zbytek třídy zatím propadá opravdovému zoufalství, protože máme červen a nikdo už si to jen tak neopraví. Postupně na mě obrací prosebné zorničky, stejně černé, jako průser, co se na ně očividně řítí. Jasně, myslí si, že jsem jediná, kdo by tu látku mohl ovládat a zachránit tak celou třídu. No jistě, s tím ať nepočítají. Nepůjdu tam, aby se mi šklebili za zády, že jsem šprtka. Nezáleží mi na lidech, od kterých to zase schytám ve frontě na oběd.

Umanutě zírám na knížku pod lavicí, cítím na sobě jejich pohledy, ruce se mi potí a rozmazávají babiččino písmo na první straně. Tak aspoň jednou zkus udělat něco pro ostatní. Zkus to jenom jednou, jako by ta stránka říkala. Ale tak dobře. Jednou. Odevzdaně zvednu ruku.

Kyselková mlaskne, nespokojená s tím, že nemůže napařit test celé třídě, se odhodlala osladit to alespoň mně. Dává mi nejtěžší příklad z loňské olympiády. Očividně neví, že jsem tam byla a řešení si ještě pamatuju. „Dobře, tentokrát ti opravdu musím dát jedničku,“ uzná nakonec. Naštěstí zvoní.

Popadnu svoje věci a jdu rovnou ke skříňkám. Končí odpoledka a já se těším, až se nadechnu vzduchu, co nesmrdí školní jídelnou, a po zbytek dne na tuhle budovu nepomyslím. Beru si boty a mizím hlavními dveřmi. Na školním dvoře už vysedávají čtyři školní primadony a kouří jako o život, což působí dost komicky, protože to neumí natáhnout do plic. „Heeeej šprtko! Víš, proč tě nikdo nechce?“ zahuláká jako první Markéta. „Protože seš hnusná jako opice!“ přidává se některá z jejích ozvěn. Nasadím si sluchátka a jdu dál, ale stejně furt slyším jejich upištěné hlasy. „Víš vůbec, co je to sex? To ani nikdy nezjistíš!“ ječí Markéta a zbytek hloučku se může umlátit smíchy. Mým směrem letí kámen. Odrazí se mi od tašky.

V tu chvíli se ze školy vyřítí Petr se svojí partou a míří rovnou k Markétě. Nečeká na její rádoby svůdný pozdrav a hned spustí. „Seš fakt pitomá kráva, víš to? Seš totálně trapná. Míša toho má v hlavě víc než vy všechny dohromady! Dneska zachránila celou třídu před Kyselkovou a vy umíte akorát držkovat,“ rozčiluje se na skupinku holek. No to čumím. Oni taky. Nezmůžou se na slovo.

 Petr dojde ke mně a najednou zrudne a zakoktá se. „Míšo, promiň, voni to tak nemyslej. Akorát záviděj, že seš chytrá…“ neví co říct dál. „To je v pohodě. Dík, že ses mě zastal,“ zamumlám. Před zbytkem jeho party je nám trapně oběma. „Chtěl jsem ti říct, že jsi dneska byla fakt úžasná… Měla jsi vidět ten ksicht Kyselkový, když jsi jí dostala…. A taky no… Nejsi vůbec škaredá… Vlastně jsi dost hezká,“ vykoktá. Kluci i holky okolo nás pískají. „Tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli nechceš s náma zajít třeba do Mekáče a pak jdem k nám hrát na PlayStationu, tak jestli se nechceš přidat?“ dostane ze sebe. Takhle zblízka a bez týraných zvířat vypadá docela roztomile. Všichni máme nejspíš nějaké přednosti a i já mám svoje mouchy. Poprvé za ten den se usměju. „Jo, vlastně ráda.“