Karanténa

Ráno mě budí paprsky slunce dopadající v pruzích na podlahu. Prosvětlují zatím holé větvičky stromů na zahradě a křehké květy bledulí. Tiché lehoučké zvonky se pohupují v rytmu větru, který přelétává nad tichými ulicemi a krade mi páru od úst. Slunce se opírá do drobných kapek rosy na stéblech trávy a tvoří z nich miliony perliček, ve kterých se odráží všechny ty světy, ve kterých čas plyne stejně nekonečně jako tady. V kolika z nich se lidé taky bojí nadechnout? Zamrazí mě doznívající zima, pařáty bájné Morany mě sevřou do ledové dlaně, když si představím páru z úst miliard lidí nesenou větrem a skrývající neviditelné překvapení. Vkrádající se strach působí při téhle idylce štěbetání vrabců a rašících kvítků jako výsměšné krákání.

Svět se scvrknul na pár čtverečních metrů domu a zahrady a čekání na odpověď na věčnou otázku, jestli hysterčíme zbytečně nebo jestli máme důvod se bát. Je to pět dní, co jsem přijela z Prahy. Je to pět dní, co žiju jako vězeň. Je to moc nebo málo na to, abych něco zjistila? O sobě. O světě. Vyrušil mě sousedův dusivý kuřácký kašel. Zakazuju si myšlenky, které přináší asociační mechanismus v mozku.

Otevírám internet a zjišťuju, že si z téhle doby musí ukrojit svůj kousek slávy každý průměrný motivační řečník. Všichni říkají totéž, mají potřebu povzbudit lidstvo, když musí učinit tak hroznou oběť, jako zůstat na chvíli doma a nemuset se několik týdnů s nikým setkat. Vyměnili jsme dovolené, na které se trmácíme jen kvůli fotce na Instagram, za několik místností, trvalý přísun zábavy a povídání za přemýšlení o tom, kam spějeme, seznamování za strach a tlak na peníze a výkon za čas s rodinou. Po večerech zašíváme děravé roušky a děravé vztahy, ve kterých jsme v posledních letech nadělali větší paseku než dokáže udělat virus v buňce. Možná proto bereme karanténu jako trest.

Nejhorší ze všeho se prý smrt z vyděšení. Druhá nejhorší věc je vydržet sám se sebou a svou nejistotou. Vzduchem létají částečky prachu, které vidíme, slova, která slyšíme a pak taky cosi, co není vidět ani slyšet. V krku mi uvízlo zrnko prachu a nutí mě do kašle. Jdu do koupelny. Normálně bych si tam upravovala oční linku. Jenže teď není pro koho. Místo toho si znovu drhnu mýdlem vysušené ruce.