Smyčka

Opilý muž se skláněl nad dětskou postýlkou. Kymácel se ze strany na stranu, nemohl udržet rovnováhu a opíral se o pevné čelo postýlky. Viděl rozmazaně se celý svět se s ním točil. Zase propil celou noc. Nepamatoval si, kolik silných ruských vodek si nalil do krku, ale před ním a jeho kamarády se ten den hromadily prázdné lahve na stole. Pak se rozhodl zkusit štěstí na starém hracím automatu v rohu. Naházel do útrob stroje celou výplatu, kterou dostal včera, a hrkající mašina mu nevrátila ani korunu. Vztekle do ní kopal, dokud ho nějaký drban v kožené bundě nevyhodil za dveře pajzlu.

Tam si rozbil nos o chodník a chtěl začít sprostě nadávat, jenže proud slov přerušila páchnoucí šavle, která mu vyletěla z bolavého žaludku. Odpotácel se domů a poslepu si otevřel pivo z lednice. Cestou se zapřel o dětskou postýlku a tupě zíral na tříměsíční dceru. Anna. Debilní jméno, co vymyslela jeho žena. Mírumilovně spala, jakoby pro ni neexistoval svět, se kterým se musel denně rvát on. Žila daleko od těžké práce v dolech, od daní, účtů a složenek, na které neměl. Neznala dluhy, ve kterých se topil ani alkohol, kterým ty dluhy vytvořil.

Najednou otevřela oči a věnovala mu vyděšený pohled, jako by o něm věděla všechno. Jako kdyby věděla, jak ho hospodský i se svým automatem okradli, jak si ostudně rozbil hubu a že ho Klára určitě podváděla. Tím si byl jistý. Ta čubka ho určitě podvádí každý večer. Jeho ožralá hlava šrotovala, stál tam a dýchal dítěti do tváře. Z pusy mu páchly zvratky a alkohol. Anička začala popotahovat. Lekl se, protože na ni během vnitřního monologu ohledně své nenávisti ke Kláře zapomněl. Lahev s pivem mu upadla na polštář a těsně minula dětskou hlavičku.

Anička začala křičet. Ten spratek určitě není můj, došlo mu v tu chvíli. Není to moje dítě, Klára si ho upekla s nějakým cikánem, ta svině, a on se o něj tady musí starat a dřít, aby se Klára i s tou malou příšerou mohla válet doma na gauči. Řev se stupňoval. Využívá ho, využívá toho, že je takový blbec a vychovává cizího haranta. Místo jedné zmije si na prsou hřeje dvě. Obličej dcery, která nebyla jeho, zrudnul, jak ječela. Ten zvuk ho neskutečně otravoval. Musí se jí zbavit. Jich obou. Ta myšlenka ho zasáhla jako blesk. Nemohl se vrátit, nemohl uniknout. Uši mu ucpal pláč. Viděl rozostřeně, ale zdálo se mu, že myslí jasně. Zbaví se jich.

Prudce chytil dítě za dupačky, zvedl ho do vzduchu a začal s ním třást. „Honzo! Okamžitě ji polož!“ Klára doběhla ke dveřím a hystericky křičela. „Ty ses zbláznil! Vrať ji zpátky! Dělej!“ ječela na něj. Vrhla se dopředu. Tupě na ni zíral. Vypadala komicky, když k němu běžela jen v noční košili, s rozcuchanými vlasy a tváří mokrou od slz. Prudce do něj strčila, až zavrávoral a vytrhla mu Annu z rukou. „Dej mi ji! Co to děláš! Jdi ode mě!“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. Tiskla si miminko k tělu a snažila se utěšit jeho křik. Přitom sama brečela vzteky a hrůzou. Pokusila se mu volnou rukou vrazit facku. Zachytil její ruku a druhou ji srazil k zemi. „Čubko! Kde jsi byla? S kým jsi spala? Odpověz ty hnusná mrcho!“ řval na ni. „Nikde! Byla jsem doma a starala se o naší dceru, když ty jsi chlastal!“ odpověděla. Dřepěla na zemi, vyděšeně ho sledovala a objímala plačící Aničku oběma rukama. „Naší? Myslíš, že ti ještě věřím, ty mrcho? Kdo ví, s kým sis jí udělala! Se sousedem? Tím klukem, co vozí pizzu a ty se před ním tak hnusně kroutíš? Přiznej se, nebo vás obě zabiju!“

Vrávoravě vykročí. Už neslyší, co mu Klára říká. Neslyší ani pláč. Nechce to slyšet. Vnímá jen, jak je zabije. Obě dvě ty zmije. Přiblíží se k brečící manželce a cítí jen nenávist. Kopne ji do břicha. Zkroutí se a chrání to děcko vlastním tělem. Kopne ji znovu. A znovu, dokud se brání. Dokud nevzlyká a není celá od krve. Když už má dost, bere jí ten uječený uzlíček z rukou. „Nemuselo by to takhle skončit. Stačilo by, kdybys nešukala na každým rohu, mrcho. Zabiju vás obě,“ opakuje. Téměř něžně pokládá Annu do postýlky. Na hlavičku jí tiskne polštář. Vtom se Klára probere. Skočí po něm, zoufale do něj mlátí, škrábe ho a kouše. Klára běží do kuchyně pro židli. Napne všechny síly a praští ho židlí po hlavě. Zapotácí se dozadu. Schytá další ránu a spadne na zadek. Klára pustí židli a vrhne se k postýlce. Odhodí polštář. Je ticho. Zvedne Aničku a kontroluje puls. Nic. Nedýchá. Klára zařve jako by měl život vyprchat i z ní. Honza se mezitím zvedl na nohy, ale ona ho mlátí pěstmi, dokud mu nezlomí nos. Rozškrábe mu obličej do krve a u toho ječí v agonii. Po tvářích jí tečou slzy. Byla by ho zabila. Kdyby se nevzpamatoval a nezkroutil jí ruce za zády. Kdyby ji za vlasy neodtáhl do kuchyně. Kdyby ji tam třiadvacetkrát nebodnul nožem.  

Bezvládně se zhroutila do krvavé kaluže. On rychle dýchal a tiskl si nos. Krev. Kaluž krve. Odporný smrad, jak jí povolily vnitřnosti. Tupé mrtvé oči. Musí od ní pryč. Nevydrží tu s nimi. Vyběhl z bytu. Venku je mráz, z oblohy se snáší sněhové vločky a křupou mu pod nohama. Běží až ke křižovatce. Najednou je střízlivý. Doléhá k němu každý detail jeho činu. Je ztracený. Co to udělal? Jak může žít? Před očima mu vytanul obraz oprátky jako jediného řešení. Zaslouží si zemřít za to, co provedl. Nedokáže se podívat sám sobě do očí. Zhluboka se nadechne mrazivého vzduchu. Klidně se obrátí a pomalu se vrací domů.

Byt je tichý a působí až děsivě obyčejně. Jde do Annina pokoje. Vypadá, jako kdyby spala. Její obličej ozařuje vycházející slunce. Přikryje ji peřinou a něžně políbí na studené čelo. Přinutí se dojít do kuchyně. Objímá mrtvé zkrvavené tělo své ženy a pláče. Vypadá příšerně, v louži vlastní krve, s obličejem ztuhlým do zoufalého šklebu. Zatlačí jí oči a dojde si pro provaz.

V obýváku je těžký lustr. Drží pevně ve stropě a je tak akorát vysoko, aby k němu dokázal upevnit provaz. Z opěrky křesla se dá zhoupnout. Ale ne moc. Krk mu tiskne drtivá síla, lapá po dechu a sípe. Najednou chce žít. Ale před očima se mu roztančí hvězdičky. Má pocit, že mu prasknou plíce. Kope okolo sebe. Prosím Bože, nech mě žít. Rozmyslel jsem si to. Nakonec svět zahalí milosrdná temnota.

Je sám ve tmě. Jsem mrtvý? ptá se prázdnoty. Ano, řekne hlas. Odpustí mi někdy někdo? vydechne Honza. Odpustil jsi ty? zeptá se hlas. Komu? nechápe Honza. Sám sobě, odpoví hlas tónem, jako by to vysvětloval už mnohokrát. Skloní hlavu a vezme si obličej do dlaní Ne, sobě odpustit nedokážu, zašeptá. Tak to nás čeká dlouhá smyčka, konstatuje hlas. Jsi duch. Zrozený z nenávisti a násilné smrti. Nemůžeš jít dál, dokud neodpustíš všem ve svém životě. Do té doby musíš prožívat svou smrt stále dokola, dokud nepochopíš, vysvětlí hlas. Cože? Honza vytřeští oči a na moment se mu vrátí paměť. Uvědomí si, jak dlouho už tu je. Pak pocítí nevolnost, jakoby mořskou nemoc. Opilý se sklání nad dětskou postýlkou. Kymácí se ze strany na stranu, nemůže udržet rovnováhu a opírá se o pevné čelo postýlky.