Ticho

„Musíme si promluvit,“ prohlásila z ničeho nic. Okamžitě se mi zježily vlasy hrůzou, naskákala husí kůže a zůstal jsem jen zoufale zírat do tváře smrti. Objevila se jen tak ze vzduchu přímo přede mnou, měla poloprůsvitnou kůži, skrz kterou jsem viděl žíly, zacuchané vlasy a její oči mi připomínaly tupé zorničky zabitých ryb.

Zalapal jsem po dechu. Vyschlo mi v ústech a rozhlédl jsem se po ostatních zaměstnancích naší pošty. Lhostejně seděli za svými přepážkami, jako by necítili smrad vycházející z té odporné bytosti. Pak jsem se ovládl. „Dobrý den, slečno. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal jsem se a s veškerým sebezapřením vyloudil úsměv. „Nech si ty kecy, idiote. Přišla jsem až z druhý strany, abych ti tohle řekla,“ vyštěkla, ale nikdo ani nevzhlédl. Zvedl jsem sluchátko telefonu a okamžitě se mi přilepilo k ruce potem. „Obávám se, že budu muset zavolat ochranku…“ Jenom to protočilo oči a jediným škubnutím úst mi to usmažilo telefon v ruce. Zaječel jsem a několik kolegů si udiveně zaťukalo na čelo.

„Dost. Poslali mě, abych ti vzkázala…“ Nedořekla to. Zbytek slov zanikl ve zvuku střelby. „Všichni k zemi! Tohle je přepadení!“ zařval muž v masce a s pistolí. Všude vypukl zmatek. Pamatuju si rány, prach a paniku. Ležel jsem pod stolem s koleny pod bradou. Bytost nevzrušeně seděla vedle mě a cosi nesrozumitelného říkala. Vtom jsem musel nějak upoutat zločince, protože křikl „Ticho tam!“ a střelil přímo do přepážky, za kterou jsem se schovával. Rána mi roztřásla lebku, v uších mi zvonilo a cítil jsem, jak mi z nich teče krev. Příšera mluvila dál, ale už jsem ji neslyšel. Nakonec se na mě obrátila a odezíral jsem jí ze rtů slovo „Chápeš?“ Bezmocně jsem zavrtěl hlavou. Dál pohybovala rty do náhlého ticha. Pak vstala, luskla prsty a lupič padl k zemi, ona ho překročila a bez ohlédnutí odešla.

(povídka vznikla v rámci školy, ale přijde mi škoda, aby zapadla)