Jáma a projímadlo

Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk, a když mne konečně pustili a dovolili usednout, cítila jsem, že omdlévám. Poslední zřetelná slova, která jsem ještě zaslechla, byl rozsudek – strašný rozsudek smrti. Smrti nudou a vyčerpáním. Cesta autobusem napříč španělskou pouští byla jako mučení. Nechápala jsem, jak jsem se mohla nechat přesvědčit k něčemu takovému a myslela jsem si, že děsivé vedro, mouchy a suchý prach v ústech mě zabije už první den putovního zájezdu. Moji rodiče si na sedadlech za mnou vyměňovali historické příběhy o místní inkvizici a já jsem zatím umírala horkem a vztekem.

Po návštěvě páté pevnosti už mi bylo mdlo spíše z psychických útrap, které mi způsobovala přehnaně nadšená průvodkyně, připomínající čertíka z krabičky, a množství historických dat, které moji rodiče, postižení nemocí z učitelského povolání, s radostí vstřebávali jako houba, než z příšerného jižního podnebí. Představa zasněžených norských hor s polární září na obloze se v mé mysli rovnala ráji. Jenže jsem zůstala uvězněná ve spárech ušmudlaného autobusu bez klimatizace a otravných much.

Asi po hodině pekelné jízdy na rozhrkané stísněné sedačce páchnoucího vozidla autobus zastavil u nějaké pochybné hospody. „Tak si uděláme hezkou pauzu na jídlo. Tak hodinku, ano?“ oznámila slečna průvodkyně a vycenila u toho své bílé zuby, takže vypadala jako kočka Šklíba. „To opravdu máme něco sníst tady?“ obrátila jsem pohled z hrůzou v hlase od rozpadlého motelu k rodičům. „Ale no tak, zlato, vždyť je to tu hezké. Pravý duch venkova!“ odpověděla mi máti. Protočila jsem oči v sloup a vyškrábala se ven vstříc svému nešťastnému osudu.

Do obličeje mě okamžitě uhodil žhavý vzduch a všude se ozývaly cikády. Spolu s ostatními účastníky zájezdu, kterým bylo všem nad šedesát let, jsme se propletli mezi kaktusy a usadili se na zahrádce restaurace. Kupodivu tam byl stín a relativně příjemně. Luštila jsem španělské názvy na jídelním lístku a všechny zněly jako nějaké kletby a nadávky. K našemu stolu se přiblížil postarší číšník s cigaretou v koutku úst a špinavýma rukama a cizím jazykem se zeptal, co si dáme. Rodiče se okamžitě ztrapnili tím, že se pokoušeli nadiktovat objednávku ve španělštině, kterou viděli napsanou nejspíš poprvé v životě. Nakonec se museli domluvit pomocí rukou a nohou.

Já jsem prostě ukázala na náhodné číslo na lístku. Stejně to budou všechno nějaké smíchané zbytky. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních hostů, v černém oblečení a s bílou tváří jsem sem nezapadala. O dvacet minut později se moje volba čísla 13 ukázala být ďábelsky pálivými kousky masa a nějakými fazolemi naloženými v chilli. Ach, nemohla jsem udělat větší chybu. Nesnáším pálivé jídlo a nedělá mi dobře na žaludek. „Nemohla bych to vrátit?“ obrátila jsem se prosebně na rodiče. „To teda nemohla, mladá dámo. Už jsme to zaplatili a sama sis to vybrala, tak si to sníš,“ rozhodl otec. Asi ho začnu nenávidět.

Každé sousto se rovná středověkému mučení. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Teče mi z nosu i z očí, všechno je to odporné, ale vzdát se a vyhodit tu příšernost nesmím. Tak polykám další a další utrpení, hoří mi ústa a žaludek a připadá mi, že jsem pozřela samotné peklo. Konečně to mám za sebou, ale rozhodně se mi neulevilo. V puse pořád cítím oheň a navíc mé útroby začínají vyluzovat podivné zvuky. Jímá mě křeč, fazole mi stoupají zpátky do krku a pravděpodobně si propalují cestu ze žaludku. Vnitřnosti se mi znovu sevřou a začnou se houpat. Je mi zle. Moje tělo má dostatek rozumu, aby se pokusilo onoho trápení co nejdříve zbavit. „Nevíte, kde je tady záchod?“

„Řekla bych, že tamhle v budce,“ odvětí matka. Fuj, to snad ne. Místní nevzdělaní sedláci chodí vykonávat potřebu ven. Nemám čas nad tím přemýšlet, takže spolknu svou hrdost a utíkám směrem ke stavení, ze kterého stoupá mrtvolný puch, a lomcuju klikou. „Obsazeno!“ ozve se zevnitř naštvaný hlas. Bože na nebi! Já už to nevydržím. Kroutím se jako umírající žížala a otravují mě křeče v žaludku, jenž se nedokáže smířit s pálivým utrpením. Znovu klepu na dvířka „Nemohl byste si pospíšit? Prosím!“ křičím zoufale. „Dej pokoj a běž si do jámy!“ ozve se z budky.

Vedle ní se vskutku nachází jáma plná kaktusů a odpadků. Vypadá to jako rejdiště všech známých i neznámých chorob a nechutností. Ale moje vnitřnosti mi nedávají na výběr, i když mě týrá už jen představa, že do jámy vlez. Nemluvím jen o absenci hygieny, ale i soukromí a lidské důstojnosti. Jenže břicho mne už bolí opravdu hrozně. Jde mi o holý život a v porovnání s ním lidskost bledne. Zacpu si nos a začnu klesat do jámy.

Šlápnu na kus igelitu a uklouznu. Tím vyplaším odpornou tlustou krysu, která tam hoduje na zbytcích. Vypísknu, ale ona na mě dál zírá jako u vytržení. Dupnu těsně před ní. „Táhni! Potvoro!“ Krysa se lekne a vyběhne po stěně díry. Hledá úkryt, který nachází mezi prkny budky. Protáhne se dovnitř a vyvolá hlasitou reakci. Chudák na trůně uvnitř zařve jako kdyby mu trhali hlavu. „Krysa! Fuuuj!“ Ve vteřině vyletí z boudy a za běhu si zapíná kalhoty. Krysa vyleze ven taky a udiveně se rozhlíží, jestli si z ní všichni tropíme blázny.

Vejdu do nyní uvolněné budky, kde je sice vedro jako v pekle, jak sem skrz škvíry mezi prkny praží slunce a kreslí na stěny chaotické obrazce ze stínů třísek, a smrad by se dal krájet. Páchne to tu jako sama smrt. A mně je zle, jako kdyby na mě ta smrt sahala. Jestli chtěla španělská inkvizice lidi mučit, nemusela používat ostré čepele. K tomu, aby se člověk přiznal ke všem hříchům, bohatě stačí místní kuchyně.