Neubližujte koním

Ležím v blátě. Rameno mi drtí příšerná bolest, která vystřeluje do celého těla. Je to jediná věc, která mě ujišťuje, že ještě žiju. Zírám na vzdálenou modrou oblohu a nedokážu vstát. Nevím, jestli mám nohy. V ústech cítím krev a něco tvrdého a ostrého. Vyplivnu to a zahlédnu bílou stoličku. Mezi nadýchané mraky stoupá vítězná vlajka. Pruská orlice výhružně mává křídly nad Bohem zapomenutou krajinou. Zdá se mi, že otvírá zobák, řve a cvaká pařáty, ale to je jen křik zabíjených koní a cinkání zbraní. Mně se to zdá jako zvuky z pekla. Vždycky jsem koně milovala. Ať se lidi navzájem pozabíjí ve zbytečných a hloupých válkách, ale ušetřete zvířata… Blíží se ke mně dusání vojenských bot. Představím si, jak se ke mně přibližuje obrovská podrážka a schytávám ránu do obličeje, která mi láme kosti a posílá mě do tichého bezvědomí. Nic takového se ale nestane.

„Ústup!“ křičí někdo a v dálce se rozeběhnou kopyta koní. Utíkejte na svobodu. Skloní se ke mně vysoká postava. „ Sestro Gertrudo, jsi celá?“ ptá se ustaraný zdravotník. Nejsem si jistá, co mám odpovědět. „Nahnala jsi mi strach,“ řekne Hans a snaží se mě zvednout. Uvidím svoje nohy. Takže je mám. Hans patří k Červenému kříži stejně jako já a je mi tak blízký, jak může být pohledný muž jeptišce. Opatrně mě nese do polní nemocnice, zatímco v mé hlavě se střídá vědomí a bezvědomí. Houpání je mi příjemné, ačkoliv mi z útržků Hansova monologu pochopím, že mi spílá za to, že jsem vyběhla z lékařského stanu, abych mu pomohla, když nosil z bitvy zraněné. Zdálo se mi, že ho rakouský voják každou chvíli nabodne na bodák své pušky, a tak jsem zapomněla na strach i na všechny rozkazy a vyběhla jsem mu na pomoc. Voják minul a rychle si uvědomil svůj omyl, zato mě trefila zbloudilá kulka a roztříštila mi rameno.

Hans mě pokládá na lůžko ve stanu, kde přede mnou ležely desítky vojáků, z nichž většina zemřela a o zbytek jsme pečovaly my jeptišky. Patříme k různým řádům, a přece dokážeme spolupracovat. Nechápu, proč se muži musí bít kvůli půdě, urážkám, majetku nebo čemukoliv jinému, co škodí duši. Jeden druhého stahuje do pekla a sám brzy půjde taky. Definitivně omdlím. Podle toho, jaký řezník se tu považuje za doktora, bych měla být ráda.

Zdá se mi o tom, jak jsme léčily vojáky. Jdou do války a myslí na hrdinství, div by o sobě nenechali složit písničku hned na začátku. Pak přijde první bitva a oni chtějí utéct jako vyplašení zajíci, jenže už je pozdě. Velitelé je naženou na bojiště a my je posbíráme, když to šílenství končí. Jejich sténání mě straší ve zlých snech a když se v noci probudím, slyším ho znovu za plachtou stanu. Přicházejí s hroznými zraněními a odchází o berlích, slepí, zjizvení a zlomení. Válka není hrdinství. Jsou to jatka. Je to krev a střeva na polích, zoufalství a slzy žen, které zůstaly doma. A kvůli čemu? Aby jedna země ukázala druhé, kdo potřebuje v kalhotách víc místa? My tady ošetřujeme Prušáky stejně jako Rakušáky. Neptáme se na původ. Je to jedno, všichni jsou jako zvířata.

Budím se v horečkách až po několika dnech. Tělo mi pomalu procitá. Ležím pořád na tvrdé posteli, ale už můžu vstát a pokusit se o pajdavou chůzi. Ve stanu zbývá jen několik těžce zraněných, kteří nebyli schopni přesunu. „Kde jsou všichni?“ zeptám se jedné mladé řádové sestry, která prochází mezi lůžky. „Odešli,“ odpoví jako kdyby mluvila s bláznem. „Bitva skončila. Všichni odtáhli bojovat, čert ví kam dál,“ pokrčí lhostejně rameny. Pak se ukáže, že mě můj hrdinský a zcela zbytečný běh přes bitevní scénu asi proslavil, protože se začne tvářit vstřícněji. „Už je ti lépe, sestro?“ Jen kývnu. „My tu zůstáváme jen nezbytnou dobu, než přivezou další koně, které pak pošlou vojákům. Potom odvezeme ty zraněné, kteří přežijí, do okolních špitálů a počkáme, kam budeme muset jet dál,“ vysvětluje. „Koně? Sem přivezou koně?“ zalapám po dechu. Kdyby ušetřili hrůz války aspoň ta nevinná zvířata.  „No jistě, že ano,“ odtuší sestra a neví, která bije.

Pokouším se o další belhání a položím otázku, která mě pálí nejvíc. „A co Hans? Ten zdravotník, víš, kde je teď?“ „Ty to nevíš?“ „Co mám vědět?“ „Je mrtvý,“ posmutní při pomyšlení na všeobecně oblíbeného veselého chlapíka. „Zastřelili ho hned po tom, co tě přinesl. Vyšel ven a schytal to pár metrů od špitálu od zraněného vojáka, co ho považoval za nepřítele, který ho jde dorazit. Z posledních sil na něj zamířil zbraň, zabil ho a sám umřel.“ Tak takhle to dopadlo. Všichni umřeme a půjdeme do boží náruče. Není proč truchlit, a stejně roním krokodýlí slzy.

Později odpoledne skutečně přivezou vyděšenou skupinu koní a zaženou je do ohrady, kde počkají do zítřka, než je odvedou spolu se zásobami za dalším plukem. Večer se u nich posadím a poslouchám nervózní podupávání a frkání milovaných zvířat. Jinak není nikde ani živáčka. V prázdnotě se mi vrací do myšlenek ztráta Hanse a tisíců dalších mužů, nevinných kluků a bezmocných zvířat, které musí trpět kvůli rozmaru bohatých pánů. Je mi jedno, jestli mě za tohle postaví před soud a popraví. Dokulhám až k dřevěnému plotu. Otevírám vrzající vrátka a pouštím koně ven. Popoháním je z ohrady a po očku se dívám, jestli mě nikdo nesleduje. Koně běží přes pole zalitá krví našich mužů. Radostně míří vstříc tmavnoucímu obzoru, loukám a lesům, kde válku neznají. Jak se dívám na jejich elegantní siluety, zdá se mi, že by byli lidštějšími panovníky než lidé. Někde za mnou volají poplach. Utíkejte na svobodu. Tu nezažijete s žádným generálem ani králem. Ačkoliv páni umí líbivě hovořit, já poslouchám už jen Boha.