Útěk ve jménu revoluce
Nesnáším
to tady. Nenávidím tuhle předstíranou vzájemnost, nechci žádnou spolupráci,
nestojím o společnej majetek a kašlu vám na tuhle odpornou šichtu.
Všechny ulice našeho města smrdí zatuchlinou, stropy se propadají, práce snad
nikdy nekončí, a když někdo třeba spadne z lešení a zabije se nebo ho zavraždí
nějaká obří nestvůra, je to ostatním fuk. Dokola jen makáme, žereme a spíme.
Nesmím nic, jen držet hubu a krok, protože tu žijeme v diktátorským režimu,
kterýmu šéfuje moje děsná matka. Je tak tlustá, že se nedostane z královský
komnaty, tak obézní, že ji musí krmit speciální komando a tak špekatá, že by
svým zadkem mohla poslat do pekla několik chodeb najednou. Stejně si furt říká
královna. Já bych nejradši celý mraveniště podpálil i s tou samozvanou
mrchou a postavil se na vlastní nohy. Je mi skoro měsíc a furt žiju u matky,
což je trapný, já vím. Hlavně když si připočítám, že jsem teoreticky princ a
přitom dělám poskoka jako všichni ostatní… princové.
No jo, tak jsem mravenec, no a co. Všichni jsou přesvědčený,
že musíme být ukázkoví komouši jako starej poctivec Ferda. Že nosíme na
zpoceným krku červený šátečky, jako kdyby nám snad máti nějaký koupila, vesele taháme
všechen okolní bordel na hromadu a strašně si užíváme stavění města z jehličí.
Ještě bychom si k tomu podle knížek měli zpívat Dělání, dělání a nad
postel si pověsit Ferdu jako portrét Vůdce. S takovou představou si
vyližte. K čemu jsou mi kamarádi, který vidím, maximálně když nás přidělí
na stejnou směnu? K čemu je mi barák, když nemám ani chvilku klidu a ticha
bez toho, aby se soused snažil nacpat na můj kamínek?
Včera jsem se při hlídání kukel rozhodl, že vyhodím
mraveniště do povětří. Konec systému, konec útlaku a smrt elit. Začal jsem
sbírat smůlu, prach a jed různých hmyzáků, co jsem zabil. Doufám, že brzo
přijdu na to, jak z toho seskládat bombu. Ale teď mě zase otravujou kukly,
to je snad ta nejvíc nevděčná práce, co si umím představit. Měl jsem svý místo
mezi vojákama, co bránili mraveniště, jenže jsem to trochu podělal. Chytnul
jsem se s jedním vymletým zeleným mozkem, co navrhoval začít uctívat matku
jako bohyni. Myslím, že jsem mu ukousnul hlavu, moc nevím, sežral jsem
zkvašenou ostružinu a byl jsem opilej, pardon. Jenže jak jsem se vzbudil, totálně
dolámanej, řekli mi, že mě za trest přidělí k chůvičkám. Takže denně s partou
idiotů vynáším bílý larvy na slunce, aby se matinky potěr mohl opalovat jak na riviéře,
a večer to zase ukládám do postýlek. Aspoň mám dost času přemýšlet o svým
ďábelským plánu a o samostatným životě.
Takže sedím dole v porodnici, hlídám a hlava mi
šrotuje, když mě najednou vyruší podivnej zvuk. Prudce otočím hlavu „Co tam
děláš?“ křiknu. Znovu se to ozve, připomíná to praskání. Šramot vychází z jedný
kukly. Že by se děcko klubalo ven? Na to já nemám kvalifikaci! Dojdu k ní a
trochu jí otočím. Jde to ztuha, je už stejně velká jako já. S dalším škubnutím
se trhlina rozšíří a ven vykouknou ruce špinavé od slizu. Mimoděk couvnu. Neměl
bych někoho zavolat? Bílá hmota se nadouvá a trhá. Dochází mi, že přihlížím
slavnýmu zázraku zrození a vůbec netuším, co mám dělat. Vtom se z vězení kukly
vyprostí dospělý mravenec. Je to holka. A na zádech má křídla jako vážka. Vypadá
jako nějaký tvor z legend, urostlá, s dlouhým tělem a třpytivými křídly.
Je to nejkrásnější mravenec, kterýho jsem kdy viděl.
Ale tváří se vyděšeně a zmateně, jako kdyby tu neměla co
dělat. Taky bych byl asi nesvůj, kdybych uviděl vlastní ksicht jako první věc
na světě. „Seš celá?“ zeptám se hloupě, ačkoliv vidím, že místo aby jí něco
chybělo, tak naopak přebývá. „Snad ano,“ odpoví stydlivě a otře si zbytky kukly
z obličeje. „Tak jo, měl bych někoho zavolat, aby pro tebe přišel a dal ti
nějakou práci,“ sdělím jí a nedokážu na ni přestat zírat. „Ne, to nebude
potřeba. Nezůstanu tady. Vidíš ty křídla? Musím odletět,“ řekne.
„Cože? Ty chceš taky utéct?“ vyvalím na ni oči. „Protože já
už to plánuju dlouho, chci to tady celý zničit, všechny ty, kdo nás utlačujou,
a pak si zařídit život po svým! Půjdu s tebou a budu tě chránit, krasavice!“
slibuju se zářícím úsměvem na kusadlech. Ona sklopí oči. „To nedělej,“ řekne
potichu. „A věř mi, že kdybych měla na výběr, stokrát radši bych tu zůstala a
starala se o larvy, než abych letěla tam ven,“ posmutní. „Holka ty jsi blázen!
Máš křídla a chtěla by ses zakopat do země?“ „Stejně mě to čeká, pokud přežiju.
Musím jít hledat místo, kde založím další mraveniště, úplně sama, chápeš? Možná
přitom umřu. A bude se mi stýskat, až budu čekat v nějaké díře, než se mi
vylíhnou larvy. Mám hrozný strach, že to nezvládnu,“ posteskne si. „Tak svrhneme
královnu, když ti dala takový příšerný úkol, a položím ti tohle město k nohám!“
snažím se tu nádhernou holku utěšit. Křivě se usměje. „Ať tě to ani nenapadne.
Musela se kdysi obětovat a opustit svůj domov jako já, abyste vy mohli žít.
Dokážeš si představit, co všechno vytrpěla, ty horká hlavo? Měl by sis jí
vážit,“ prohlásí. „Já jsem taky královna,“ dodá a tím mi vyrazí dech.
Někdo vběhne do místnosti. „Rojení!“ zařve hystericky právě
příchozí chůvička dřív, než se zmůžu na odpověď. „Bude rojení!“ ječí jako v extázi
a poskakuje kolem. Vzápětí běží chodbou dál, aby tu novinku sdělila všem. Potom
bude celé mraveniště přihlížet té podívané. Rojení je největší svátek celého
roku, a proto na něj ze zásady nechodím. „Přesně tomuhle jsem se chtěla
vyhnout,“ řekne královna. „Nechci veřejné představení ani obřad. Poletím hned.
Zavedeš mě ven?“ Jako ve snu přikývnu a ukážu jí cestu. V paprscích slunce
její křídla září jako diamanty. „Budeš mi chybět, fešáku,“ usměje se smutně a
obejme mě. Na chvilku mě zvedne do vzduchu, až skoro věřím, že mě vezme s sebou.
Ale pak mě položí zpátky a vím, že její vzdalující se siluetu vidím naposledy.
Ze všeho nejvíc bych teď chtěl křídla. Nebo aspoň být sám.
Jenže okolo se ze všech otvorů v povrchu mraveniště trousí
čumilové. Za chvíli tu bude pěknej dav. Ostatní kukly už nejspíš taky praskají,
protože kolegové s nimi spěchají ven. Měl bych jim pomoct, ale kašlu na
to. Představuju si matku jako mladou a krásnou dívku. Hlavou mi běží obrazy
toho, jak letěla, dokud nebyla úplně vyčerpaná, a jak se sama choulila v zemi
před dravci a příšerami, aby ochránila všechny, kdo teď oslavují narození
dalších budoucích královen. Myslím na strach tý malý princezny, který nikdo nepomůže
a dochází mi, jak děsivý mi ve skutečnosti přijde být sám. Asi mám tu
spolupráci zakódovanou v genech víc, než si myslím, protože bych třeba vůbec
netušil, jaký věci jsou jedlý a jaký jedovatý, kdyby mi sběrači neradili. Navíc
naší tlustou máti mohl mít kdysi někdo tak rád, jako mám já tuhle princeznu, kterou
už nikdy neuvidím. Nemohl bych zabít naší královnu, protože bych cítil, že ubližuju
i jí. Po oslavě tu bombu vyhodím. Nad hlavou se mi třepotají křídla a odráží
sluneční paprsky. Všechny královny jsou elegantní, majestátní a sebevědomý, ale
já měl oči jen pro tu první vyděšenou hrdinku. Copak jsem se zamiloval? Najednou
mě vytrhne ze zamyšlení hlas jednoho ze strážných. „Kámo, tys u těch chůviček
nějak vyměknul. Seš ten poslední mravenec, u kterýho bych čekal, že bude při
rojení bulet.“
Komentáře
Okomentovat