Jak jsem porušila zákon

Sedím na policejní stanici. U stropu bliká špinavá zářivka a z koutů visí pavučiny. Z protější strany
stolu mě pozoruje policista. Má dobře padesát kilo nadváhu, působí unaveně a trochu přihlouple.
Připraví si papíry a za chvíli mi začne klást otázky. Porušila jsem totiž zákon.

Toho večera jsem došla k závěru, že nutně potřebuju peníze. Stála jsem v dešti na ulici před kinem
a už potřetí marně obracela kapsy. Na ten lístek prostě nemám, uvědomila jsem si. Ale nutně jsem ho
potřebovala. Na ten film půjde skoro celá naše třída, a co víc, bude tam i Kamil s těma jeho krásnýma
modrýma očima, a kdyby se dozvěděl, že nemám ani na ten hloupý lístek, určitě by se do mě nikdy
nezamiloval. To jsem přece nemohla dopustit. Musím si nějak poradit, řekla jsem si. A tak jsem se
tehdy večer, když mi táhlo na třináct, na mokrém chodníku rozhodla, že se dám na dráhu zločinu.

Ze začátku mi to ani nepřipadalo tak těžké. Jako cíl pro svou první vloupačku jsem si vybrala jednu
místní vietnamskou večerku. Stavila jsem se doma, na hlavu si natáhla starou černou ponožku,
z krabice jsem vytáhla starou dětskou pistolku a navrch přidala růžovou baletní sukýnku, protože tím
nemůžete nikdy nic zkazit, že. Zkontrolovala jsem si svůj lupičský styl v zrcadle. Vypadala jsem skvěle.Teda, já nevím, zapomněla jsem si v té ponožce vystřihnout díry pro oči.

Hrdě a sebevědomě jsem došla před obchod. Přede dveřmi jsem se roztřásla hrůzou. Nádech,
výdech a…. Rozrazím dveře! Vyděsím majitele večerky, přes ponožku odhaduju, že přepočítává
peníze v pokladně. „Ruce nahoru a kalhoty dolů! Dej sem prachy, nebo tě zastřelím!“ zaječím a mířím na něj dětskou pistolkou. „A-ale já nic nemám,“ brání se vyděšeně prodavač. Nevěřím mu.
Roztřesenýma rukama zcela profesionálně vystřelím. Nic ale nevidím, takže trefím plechovku na polici u stropu. Muž vykřikne a prodejnu pohltí podezřelé ticho. Opatrně vyhlédnu zpod ponožky.

Ta plechovka spadla prodavači na hlavu! Leží na podlaze a je mrtvý! „Co budu dělat?!“ opakuju si a
nemám daleko k hysterii. Vezmu si z regálu žvýkačku. V té pokladně vážně nic není. A já musím tu
mrtvolu někam odtáhnout. Zabalím ho do pytle na odpadky a snažím se nepozvracet. Odvleču ho na
parkoviště. Nikdo si mě nevšímá. Venku stojí auto, a tak zkusím dveře. Je odemčeno. Vlezu dovnitř i
s pytlem a uvidím klíčky v zapalování. V životě jsem neřídila. Mám moc velkou trému, takhle to
nezvládnu. A co dělají dospělí, když se bojí? Dají si panáka. Vrátím se do večerky pro lahev. Naproti u banky se strhl nějaký povyk. Lepší bude hned odjet.

Obsah lahve chutnal odporně. Ale ještě než nastartuju, svět se pode mnou začne houpat a děs
zmizí. Řítím se po silnici šílenou rychlostí z města směrem k lesu. Kam jinam dát mrtvolu, že? Ve
filmech je vždycky v lese. Cestou srazím nějakého cyklistu, což se mi zdá neskutečně vtipné. Pak
konečně dojedu na dost odlehlé místo. Ta mrtvola se mi vážně hnusí. Hodím ji do křoví a chci se vrátit zase do města. Najednou za sebou uslyším divné zvuky. Jde sem policista! To je asi někdo zavolal kvůli mé rychlosti. Auto nechám na místě a co nejrychleji se motám pryč.

Přejetému cyklistovi u lesa ukradnu kolo a šněruju si to po silnici zpátky do města. Peníze pořád
nemám a ten film už asi nestihnu. Lupičské štěstí hodlám teď zkusit v nákupním centru. Začnu tím, že si zpátky na hlavu narazím ponožku, procházím se kolem a dělám jako že nic. Za centrem na zemi sedí sympatický kluk. Vaří nějaký bílý prášek. Nevypadá to chutně. „Co to je?“ zeptám se. „Co bys asi tak myslela? Nejspíš večeře!“ vyjede na mě. Pak ale změní názor. „Poslyš, mně se nechce zvedat,
neprodala bys to za mě někomu?“ zeptá se. „Proč ne,“ souhlasím. Trošku si vezmu a jdu s tím
k policistovi, který zrovna přišel. Chci si policii udobřit. „Tak tady to je!“ zaraduje se, když mě uvidí
„Už jsem tě čekal. Konečně splácíš svůj dluh.“ Zboží si zabalí, ale peníze mi nedá a odejde.

Jsem šíleně naštvaná! Prošvihla jsem film, motá se mi hlava, nemám peníze, Kamil mě nemiluje a
už jsem unavená! Vyndám si z pusy tu žvýkačku z večerky a nalepím ji na sklo policejního auta. Za
mnou se ozve zakašlání. Stojí tam policista, co mě teď vyslýchá. „Stůj, holčičko, ty půjdeš teď se mnou na stanici,“ řekne mi.

A tak jsem se dostala ke stolu, kde teď sedím. Ptá se mě ještě na podrobnosti a já ochotně
vykládám další lži. Zítra o mně vydají článek v novinách. Dnes jsem totiž pohotově zabránila velké
bankovní loupeži, když jsem lupičům vzala auto, ve kterém chtěli kradené peníze odvézt, zároveň
jsem našla vůdce gangu, podvodného prodavače z večerky, který zemřel v lese zřejmě po rvačce se
svým podřízeným, který vykradl jeho pokladnu, ujel na kole a stal se také obětí jejich rvačky. Na místo jsem zavolala policii. Dále jsem odhalila policistu zapleteného do obchodu s drogami a jeho vinu jsem prokázala na veřejnosti. Jsem důležitý svědek a velká hrdinka!