Vynálezce Murphyho zákona

Pepova babička vždycky říkala, že život je pes a pes je nejlepší přítel člověka, jenže Pepa byl přesvědčený o tom, že v jeho případě je ten čokl spíš vzteklý rotvajler s vyceněnými tesáky a pěnou u huby, hrozící, že Pepu zahryzne a ještě se mu bude posmívat. Celý život ho, alespoň v jeho očích, pronásledovala smůla, která se mu lepila na paty, topil se v ní a vůbec mu prováděla neskutečné naschvály. Nic se mu nedařilo, nikdy se mu nic nepovedlo a co mohl pokazit, to taky pokazil. Občas pokazil i to, co pokazit nemohl. Než aby se nechal odsoudit k ostudnému neúspěchu vinou vlastní nešikovnosti, raději vždycky svedl svůj další průšvih na ostatní, kteří ho za to neměli rádi. A tak se protloukal životem od desíti k pěti, z bláta do louže a z deště pod okap.

 Jako malý nebyl Pepa zrovna nejostřejší tužka v penále. Ve škole propadal, jelikož se nikdy nepokusil učit. Učitelka si na něj totiž příšerně zasedla a dle jeho slov ho psychicky mučila věčnými domácími úkoly, za jejichž nesplnění mu sázela do žákovské pětky, a doprovázela tuto činnost nevěřícným vrtěním hlavou, nesouhlasným mlaskáním a jízlivými poznámkami, které čas od času připisovala mezi kulaté známky. Ještě než došel do deváté třídy, oslavil dvacáté narozeniny. Ani v kolektivu neměl úspěch. Smál se vždycky naposled, takže ho ostatní děti pomlouvaly, že má dlouhé vedení. Podle hesla ty mě kamenem, já tebe cihlou, své spolužáky vždycky pořádně zmlátil a tím na sebe přivolal další poznámky a ředitelské důtky. Kdyby platilo, že když se dva perou, třetí se meje, byla by Pepova třída vydezinfikovaná od ponožek po uši. Když školu opustil, oddechli si všichni od učitelek po školníka.

Na další studium to moc nevypadalo, takže se jako nejstarší český absolvent základní školy vrhl do pracovního procesu. Brzy si našel povolání. Jelikož se dozvěděl, že kdo jinému jámu kopá, je u něj na brigádě, stal se hrobníkem. Jenže co se týkalo povinností, i nadále se řídil svou celoživotní mantrou „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, a budeš mít dva dny volna,“ což se v práci brzy ukázalo jako problém. Pepa nechával s oblibou rakve poházené po hřbitově, protože z kopání ho bolela záda a vůbec považoval tuto činnost za nepříjemnou. V noci se na hřbitově bál a dopoledne tam nechtěl chodit, protože ranní ptáče sice dál doskáče, ale víc sežere a dřív chcípne. A tak se dalo čekat, že jednoho dne si ho šéf zavolal na kobereček, aby se s ním jednou pro vždy rozloučil. „Pepo, takhle by to nešlo,“ řekl „Bez práce nejsou doláče, takže buď začneš normálně makat, nebo půjdeš.“ „Tak to já bych radši šel. Když vy se takhle chováte, to by se nechtělo pracovat nikomu,“ odpověděl Pepa na odchodu.

Po čase sehnal novou práci a začal zalévat zeleninu v zahradnictví. Vždycky chodil k budově, nabral si vodu a zalil pak celý dlouhý řádek kedluben. Jenže postupem času chodil se džbánem pro vodu tak dlouho, až šel pro pivo. Opilý se motal mezi záhony a srážel rostliny. Navíc kdo pozdě chodí, díky hnojení se v hovnech brodí, takže i dost smrděl. Po pár týdnech už ranní ptáče bez lahváče nedoskákalo nikam a začala smutná éra Pepova pití. Pil doma i venku, v práci i o víkendu, sám i s partou, dokud ho šéf nekopnul do vylučovacích orgánů a skučícího alkoholika nevyhodil na ulici.

Naštvaný Pepa se rozhodl, že za jeho pití může hloupá společnost, ve které je nucen přežívat. Dospěl z názoru, že s poctivostí nejdřív pojdeš a usmyslel si, že se dá na dráhu zločinu. Rozhodl se začít pytlačit. Sehnal oka, pasti a sítě. V jeho hlavě šrotoval ďábelský plán na lov srnek a jelenů. Hned další den se vydal do lesa a poctivě líčil hrozivé zubaté pasti mezi stromy a zakrýval je křovím a větvemi. Brzy zamořil svými vynálezy celý les a sám se divil tomu, že do žádné pasti nešlápl. Odebral se zpět do města, aby svůj první úspěch v životě pořádně zapil. Z večera si nepamatoval nic, ale nad ránem našel útěchu v náručí prostitutky. Byla ošklivá a zjevně už měla čas na důchod, ale Pepa ji považoval za odpovídající atribut životu zločince. K těmto atributům se řadí i pobyt ve vězení, který měl též brzy poznat.

Přes noc se do jedné pasti chytila urostlá srnka. Ze zlomené nohy jí tekla krev a vyděšenýma očima zírala na Pepu, kontrolujícího své pasti. Na chvíli mu jí bylo skoro líto, jak  ho hnědýma očima prosila, aby ji pustil, ale pak se v něm probudila alkoholická agresivní nálada a v těle mu proudila radost z takového štěstí, až začal nahlas křičet a zpívat nadšením. A jak do lesa volal, přišel myslivec a dal mu přes hubu.

Navíc měl tu drzost, že na něj hned potom zavolal ještě policii, která si zmláceného pytláka vzala do parády znovu. Vyslýchali do, střídal se u něj hodný policajt se zlým, dokud mu všechny obličeje nezačaly splývat. Samozřejmě se k ničemu nepřiznal. Byl rozhodnutý zapírat, i kdyby ho mučili. Jenže to nebylo potřeba, protože odpovědi na otázky stejně znali, a tak celé divadlo působilo spíš trapně. „Pepo, my víme, že jsi pytlačil v lese. Tak nám řekni, kolik pastí tam ještě je?“ „Nepytlačil. Neřeknu. Já jsem nevinnej.“ „Kam jsi chtěl tu srnku asi schovat, když jsi šel pěšky?“ „To není moje srnka. Neřeknu. Já jsem nevinnej.“ „No to máš pravdu, že není tvoje. Kolik jsi toho ještě ukradl?“ „Nekradu. Neřeknu. Já jsem nevinnej,“ opakoval pořád dokola, dokud i hodnému policajtovi nedošla trpělivost. „Strčíme ho do chládku ve vazbě a zítra uvidíme. Jinak si stejně myslím, že ho stačí postrašit. Takovej matlák se nezmůže na víc než přestupek,“ uzavřel výslech.

V cele dostal Pepa geniální nápad. Bude předstírat náhlou smrt. V kocovině nic o přestupku nevnímal, tak žil v přesvědčení, že ho čeká poprava nebo minimálně doživotí. Jako správný zoufalý trestanec se oběsí. Jenže neměl ani pásek ani žádnou jinou použitelnou věc místo falešné oprátky. Nedalo se svítit a okolnosti ho donutily svléknout trenky a roztrhnout je na dlouhý pruh. Měl v plánu předstírat sebevraždu oběšením tak, že se smyčka v poslední chvíli povolí. Jenže se ukázalo, že oprátku neumí uvázat. Tak se ze vzteku aspoň rozhodl dělat výpady proti mříži. Tím si vysloužil jen štěknutí „Ticho tam!“ z vedlejší místnosti. Pak se schoulil v rohu místnosti a rozbrečel se.

Vtom z rohu vyběhla obří myš a způsobila mu takové leknutí, že nestihl ani vykřiknout, než pocítil prudkou bolest v hrudníku. Sípal a kašlal, dokud strážník ze služebny nezvedl své tlusté tělo a nešel ho zkontrolovat. „Sem řek, že bude ti… Co to děláš?! Zavolejte někdo záchranku!“

Probudil se v zářivě bílé nemocnici a s trhnutím se pokusil vstát, ale mladá sestřička ho klidně, ale pevně usadila zpátky do postele. „Jen klid, pane Novák. Vy jste ale poděs, no jo, co na srdci, to na EKG. Měl jste pořádný infarkt, ale doktor říká, že se brzy uzdravíte,“ zodpověděla všechny otázky, které mu viděla na očích. „Kromě toho máte i kapavku. Láska i nemoci přenáší, že?“ nuceně se zasmála a Pepa se žlučí v hrdle a slzami v očích pomyslel na svou kariéru zločince i na vysloužilou prostitutku. „Ale no tak, usmějte se. Vždyť zítra bude hůř a pozítří možná nepřijde,“ pokusila se sestra o vtip tváří v tvář jeho zničenému obličeji. Protože se snaha pacienta pobavit očividně míjela účinkem, odešla a nechala ho v klidu.

Mezitím se o něj pokoušela depka a nebezpečně hluboké myšlenky, jaké přicházejí, když je člověk sám, zlomený a upoutaný na lůžko. Možná dělám prostě všechno blbě, protože jsem takovej matlák, uvažoval poprvé v životě Pepa. Možná si za to všechno můžu sám, přiznával si pomalu. Asi jsem prostě blbec a můj život je jen směs Murphyho zákonů a parodií na přísloví, opakoval si. A pak se najednou hned ráno rozhodl změnit. Až ho pustí z nemocnice, začne ta přísloví říkat tak, jak se sluší a patří na konzervativního spořádaného občana. Bude žít jako slušný člověk podle staré moudrosti, nebude pít, bude pracovat, nebude nikoho mlátit ani krást a bude chodit včas. Bude žít podle staré moudrosti, vezme si k srdci, že bez práce nejsou koláče, jak si ustele, tak si lehne, a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A kdyby to nevyšlo? Usměje se, protože zítra nejspíš bude hůř a pozítří možná vůbec nepřijde.