Jak jsem porušila zákon
Sedím na policejní stanici. U stropu bliká špinavá zářivka a z koutů visí pavučiny. Z protější strany stolu mě pozoruje policista. Má dobře padesát kilo nadváhu, působí unaveně a trochu přihlouple. Připraví si papíry a za chvíli mi začne klást otázky. Porušila jsem totiž zákon. Toho večera jsem došla k závěru, že nutně potřebuju peníze. Stála jsem v dešti na ulici před kinem a už potřetí marně obracela kapsy. Na ten lístek prostě nemám, uvědomila jsem si. Ale nutně jsem ho potřebovala. Na ten film půjde skoro celá naše třída, a co víc, bude tam i Kamil s těma jeho krásnýma modrýma očima, a kdyby se dozvěděl, že nemám ani na ten hloupý lístek, určitě by se do mě nikdy nezamiloval. To jsem přece nemohla dopustit. Musím si nějak poradit, řekla jsem si. A tak jsem se tehdy večer, když mi táhlo na třináct, na mokrém chodníku rozhodla, že se dám na dráhu zločinu. Ze začátku mi to ani nepřipadalo tak těžké. Jako cíl pro svou první vloupačku jsem si vybrala jednu místní vietnamskou
